DIALOG O MARII

Roman se protahuje. Je šťastný.

Roman: Paráda. Romane, tak moment. Potkám ženu mých snů, tu jedinou a pravou, s kterou můžu být šťastný a řeknu na to jenom „Paráda“? Paráda je slabé slovo. To co se mi stalo je něco tak fantastického, úžasného a jedinečného, že nevím jaké slovo použít. Neexistuje výraz vystihující můj stav. Možná šťastný přešťastný, nebo blažen štěstím.

Miluju Melánii. Miluju Melánii. Melánii miluju. A ona miluju mě. Miluju miluju. Melánii, Melánii. Miluju Melánii. Miluju…..

Přichází Viktor. Má v ruce malou truhlici.

Roman: Co tady děláš? Nemáš být na dně oceánu jako potrava pro rybičky? Že tys mě přišel strašit?

Viktor: Nevyšiluj zase! Trochu jsem si zaplaval a vrátil jsem se zpátky. Byl to šílený nápad.

Roman: Vidíš. Já to říkal. Kdybys mě poslouchal, mohl sis tu koupel ve slané vodě odpustit. Neprospívá to moc pokožce. Co tě přimělo změnit názor?

Viktor: Uplaval jsem sto, dvěstě metrů, když mi došlo, jak je to beznadějné. Pokus odsouzený k zániku.

Roman: Koukal jsem za tebou. A nevypadalo to, že bys změnil názor. Párkrát jsi zamával a plaval jsi dál.

Viktor: Naneštěstí jsem se dostal do silného proudu. To jsem nemával na rozloučenou. Křičel jsem, že chci zpátky. Bohužel mě přehlušil vítr a šum moře. Ale i kdybys mě slyšel, tak bys mi nebyl schopen nijak pomoci. Pevnina se ode mě vzdalovala závratnou rychlostí. Bál jsem se jako nikdy předtím. Pak jsem se jako zázrakem dostal z toho proudu. Už se smrákalo. Náš ostrov se jevil jako tečka. Zkoncentroval jsem všechny síly a plaval jako torpédová loď. Ale neměl jsem žádnou šanci. Padla tma a ostrov se zachumlal do temného pláště. Zastavil jsem. Bohužel se neumím orientovat podle hvězd. Do rána bych nevydržel…naštěstí se ti v té době podařilo rozdělat oheň.

Roman: Cože? Rozdělat oheň? Ani jsem se o to nepokoušel.

Viktor: Ale hoří. Možná si jen nevzpomínáš. Jsi přeci jenom šílený.

Roman: Já to určitě nebyl.

Viktor: Ale kdo jiný? Pták Ohnivák?

Roman: Musela to být Melánie. To je důkaz, že je víc než sen.

Viktor: Pro Kristovy rány. Jaká Melánie?

Roman: Ta víla. Jednou ti o ní budu vyprávět. Teď jsi moc vyčerpaný, abys to unesl. Co je to za truhlici?

Viktor: Narazil jsem na ní cestou zpět. Kolébala se na vlnách. Navzdory vyčerpání jsem se jí chopil a dotáhl na ostrov.

Roman: To znamená, že je nablízku nějaká loď. Musíme jít vyhlížet. Pospěš.

Viktor: Hou, hou, hou. Marná snaha.

Roman: Je zde šance, že se ta loď, tady je vyryté její jméno – Wellington 1786, vrátí a bude po ní pátrat. Zvětšíme oheň.

Viktor: Jestli ji chceš jít vyhlížet, tak budeš potřebovat ponorku.

Roman: Ponorku?

Viktor: Ta loď ztroskotala za podivných okolností začátkem 19. století. Na její palubě byl v té době pohádkový poklad.

Roman: Piráti?

Viktor: Ano, šlo o pirátské zlato. Posádce Wellingtonu se podařilo zneškodnit obávaného korzára přezdívaného Krysa Pacifiku. Piráti byli popraveni, jejich loď potopena a nahromaděné bohatství naloženo na Wellington. Bohužel se nikdy nedostalo do Spojeného Království.

Roman: Se nějak vyznáš?

Viktor: Je to můj koníček. Jsem lovec pokladů. Truhlice má bohužel složitý otevírací mechanismus. Bude pár dní trvat, než se dozvíme, co je uvnitř.

Roman: Můžu to zkusit?

Viktor: Chci aby byla otevřená co nejdříve, ne za sto let.

Roman: Jsi jako malej.

Viktor zápasí s truhlicí. Roman mlčky přihlíží.

Viktor: Ale nemusíme držet bobříka mlčení. Vyprávěj mi, jak jsi našel ty svůj poklad.

Roman: Jaký poklad? Já žádný poklad nenašel.

Viktor: Mám na mysli tvou manželku. Jednou ses o ní zmínil. Myslím, že se jmenuje Marie. Mám pravdu? Jak jste se seznámili? Vzali jste se z lásky, nebo kvůli penězům?

Roman: Ne. Marii jsem si nevzal z lásky. Dokonce ani pro peníze…

Viktor: Chápu. Prostě jsi ji zbouchnul. Šuky, šuky…a vzít sis ji musel.

Roman: Šuky, šuky? Ne, syna jsme měli až po třech letech manželství.

Viktor: Pak teda nechápu.

Roman: Bylo mi třicet. Všichni moji kamarádi už svazek manželský okusili. Někteří dvakrát a já pořád nic.Čekal jsem na tu, kterou jsem si jako teenager vysnil. Marně. Stále ne a ne vstoupit do mého života. A tak jsem to vzdal. Probudil jsem se. Vyskočil jsem z růžového snu do šedé reality. Bylo pěkné doufat, ale nikam to nevedlo.

Na jedné firemní party jsem potkal Marii. Dělali jsme pro stejný podnik, ale do té chvíle jsme se na sebe maximálně pousmáli ve výtahu.

Viktor: Vopili jste si čumák, a pak jste se ve výtahu víc než jen usmívali?

Roman: Láhev vína. Víc jsme nevypili. Nechtěl jsem, aby se to zvrtlo. Žádná postel, proboha – říkal jsem si. Vůbec se mi nelíbila. Brr.

Viktor: Romíku, já ti absolutně nerozumím. Nelíbila se ti, nemusel sis ji vzít, žádné věno…takovýhle sňatky uzavírají homouši, aby se neřeklo…A tys mi chtěl nabalíkovat, že jsi hetero?

Roman: Nech mě to dopovědět. Druhý den v práci mě šéf poslal za ní, abych ji pomohl s účetní uzávěrkou….něco jí tam nesedělo. Asi si všiml, že jsme večer předtím byli jen spolu. Strávili jsme nad tím problémem celý den. Scházelo nám sto tisíc. Nejspíš ne skutečně, ale jen účetně. Někdo prostě udělal chybu. Nakonec se nám to podařilo zaonačit. Ale dost jsme se u toho zapotili.

Viktor: Šuky, šuky. Kdy bude šuky, šuky?

Roman: Pozval jsem ji na večeři. Svěřila se mi, že miluje jednoho chlápka od nás z práce. Trochu mě to zabolelo. Nevím proč, ale žárlil jsem. Já jsem jí na oplátku vyprávěl o svém čekání na vysněnou princeznu. Bál jsem se, že se bude smát, ale brala mě vážně.

Viktor: Asi je z jinýho těsta než já…

Roman: Jako správný gentleman jsem ji dovezl autem domů. Ve dvacetisedmi bydlela ještě s matkou a měla z toho depky.

Viktor: A to si představ, kdyby žila ještě s otcem.

Roman: Ten vyhrál první ve sportce a postavil si vilu ve tvaru Sfingy na Velikonočním ostrově.

Viktor: Vážně?

Roman: Jaká si myslíš, že je pravděpodobnost tohoto jevu?

Viktor: Tak co se s ním, sakra, stalo?

Roman: Jednou v záři šel do lesa na houby a sežrali ho divoký prasata. Mou nastávající tchýni to děsně mrzelo.Měl už totiž košík plný pravých hřibů. To by byla smaženice…

Viktor: Zůstaneme u toho, že je prostě nezvěstný. Proč mi to ale nechceš říct….

Roman: Já si tady vylévám srdce. Tedy…vyprávím ti o své manželce, a ty mi do toho pořád skáčeš. Zajímá tě jenom šuky, šuky a osudy epizodních postav. To není důležité.

Viktor: Ty osudy epizodních postav ani ne…monology sis ale mohl mlít, když jsi tu byl sám. Teď je čas na dialogy.

Roman: O čem já s tebou můžu vést rozhovor. Nejsem perverz. Teď to dopovím.

Viktor: Nikoho to už nezajímá.

Roman: Mluv laskavě za sebe. Třeba tamhle strýček Robert poslouchá, ani se nehne. Žádný otázky. Vezmi si z něj příklad.

Viktor: (stranou) Ještě pár dní poslouchat podobné dojáky, tak si z něj příklad vezmu. Třeba ho má na svědomí.

Roman: Teď si nemůžu vzpomenout, kde jsem skončil…

Viktor: (stranou) Kéž by skončil. – U toho, že žila s matkou. Otec je buďto na nějakým posraným ostrově jako my, nebo v žaludcích divočáků,…. A teď co je lepší?

Roman: Už vím….jako správný gentleman jsem ji dovezl autem domů…

Viktor: On to má snad nahraný….

Roman: . Ve dvacetisedmi bydlela ještě s matkou a měla z toho depky. Já na tom byl ale ještě hůř. Třicet a na krku oba rodiče. No, spíš obráceně. Její otec to je jen epizodní postava. O něm se NEBUDU zmiňovat! Když jsme se loučili, objala mě a přitiskla se ke mně. Měl jsem pocit, že mě válcuje parní válec. Pak mě políbila. Fuj, bylo to, jako když mě olízne pouliční čokl. Už jsem si o ní vytvářel pěkný obrázek a ona si to takhle zkazila. A pak mě porazila do kolen.

Viktor: A musel jsi lízat? Vow.

Roman: Hrome! Ne! Obrazně! – (přehrávání zpět) A pak mě porazila do kolen. Řekla mi větu, kterou do smrti nezapomenu. „Miluji tě.“

Viktor: To máš teda dobrýho pamatováka.

Roman: Nejsi šokovaný? Představ si to. Ten chlápek, o kterém jsem ti říkal, že ho miluje, jsem byl já.

Viktor: Úžasné! Nemáš kapesník?

Roman: Žárlil jsem sám na sebe.

Viktor: Ještěže ses nevyzval na souboj.

Roman: Představ si, kdybych vyzval toho druhého chlápka na souboj.

(nasupený pohled)

Roman: Chvíli mi trvalo, než jsem to rozdýchal. Když jsem se asi po měsíci vrátil z lázní, padla mi znova kolek krku. Jak anakonda. Během toho měsíce jsem přemýšlel. Došel jsem k závěru, že když si časem pořídím dvě tři milenky, tak manželství s Marií nebude tak děsné.

Viktor: (stranou) To měl být možná vtip. Radši se zasměju. - Chachacha.

Roman: (počká, až se Viktor zklidní) Randili jsme spolu dalšího půl roku. Kdyby tě to zajímalo, mohl bych ti říci krátkou noticku ke každému našemu setkání.

Viktor: Není třeba.

Roman: Pamatuji si všechny tři. Dokonce i ty dvě, na které nepřišla. Máma ji nepustila. Dostal jsem strach, že ji ztratím, že zase budu sám. A tak jsem ji poslal fax se žádostí o ruku. Byl to tehdy hodně velký trapas. Když jsem faxoval, byl jsem zvyklý vše posílat hromadně. Všem oddělením. Co jsem udělal, mi došlo pozdě. Styděl jsem se jako nikdy. Sedl jsem si za fax a celý červený jsem si četl odpovědi, které mi chodily jak na běžícím pásu. Například mi přišlo: Jsi normální? – Nebo: Nejsi nenormální? – Chlápek, o kterém od té doby vím, že je homosexuál, odpověděl: A proč ne? – Přišel i fax od šéfa. Stručný a výstižný: Máš padaka!

Jako poslední odpověděla Marie.

Viktor: Dala si načas.

Roman: Psala pomalu a jen jedním prstem. Někdy než našla další písmenko, naskočil ji spořič obrazovky. Napsala: ANO.

Věděl jsem, že není nejlepší, jakou jsem v životě potkal, zařadil bych ji mezi horší podprůměr, ale přesto jsem byl šťastný. O svatební noci jsme se krásně pomilovali.

Viktor: Šuky, šuky. Konečně.

Roman: A to je celé.

Viktor: Zrovna to začínalo být zajímavé.

Roman: V nejlepším přestat. To dělá vypravěče vypravěčem. A co ty?

Viktor: Já? Já jsem ještě panic.

Roman: Co to? Děláš si šoufky? Tys ještě s žádnou nic….

Viktor: Tak. Panic.

Roman: To je gól. Veliký Viktory – dobrodruh, lovec pokladů a plavec – a on je panic. Tolik keců o sexu a on to má všechno vyčtený z časopisů. Zkus si to s kokosem. Sice to není jako se ženskou, ale lepší nahrážku ti na ostrově neseženu. Pokud tedy nejsi na vysazenej na králíky.

Viktor: Nesnaž se mi nikoho dohazovat. – Marie je mrtvá, že?

Roman: To já nevím, doufám, že ne. Ale za ty roky…nevím….Proč se ptáš? Jsem tě urazil?

Viktor: Musela s tebou být na jachtě. Přeci bys nejel na tak dlouhou cestu bez ní.

Roman: Na jachtě jsem byl já, strýček Robert, kormidelník Hans a pes Hafan. Pánská jízda.

Viktor: Nesedí mi to. Když byli na palubě samý chlapy, jak to že vlaje na Velké hoře dolní díl bikin.

Roman: Dámských?

Viktor: Ano dámských. Nechápu, kdes je vzal. Buďto byl jeden z vás úchylák nebo mi lžeš. A to já nesnáším. Kdybys mi k tomu chtěl něco říct, kdyby sis na něco náhodou vzpomněl, můžeš klidně i o půlnoci. Ale žádné další lži. Ty neberu. A ten kokos nebudu potřebovat. Na.

Roman: Taky musíš zkazit každou srandu. No, tak si s kokosem pohraju já.

ZPĚT