Jak přicházejí sny

Jana Horáčková

1.

Když se s někým znáte opravdu dlouho, je vám líto ho opustit, zvlášť, když je to nejlepší přítel. Respektive přítelkyně. Horší bývá, když opustí vás.

S Luckou jsme se znali osm let. Od první třídy základní školy a ona si jen tak najednou odejde. Prožívali jsme spolu vážně krásné chvíle, strávené koukáním na televizi, ježděním do kina, surfováním na internetu, koupáním a občas jen tak povídáním. O ničem. Dovedli jsme si povídat o časopisech, škole filmových novinkách i módních trendech. Zabavili jsme se pokaždé a pokaždé jsme si dovedli pomoci ze špatné nálady. Každá jsme měla jiné cíle, ona se chtěla stát doktorkou, mít malou ordinaci ve městě a předepisovat dětem kapky na kašel. Já jsem vždycky chtěla být slavnou režisérkou, scénáristkou a možná i herečkou, dobýt Hollywood, získat Oscara a pak se vrátit zpět a vést divadelní kroužek. Mé sny byly jen sny, které se nemohou splnit, ale ona myslela vždy dopředu.

Vzpomínám si jak ke mně jednou přišla a potřebovala vysvětlit nesmyslný vzoreček z matematiky. Nechápala jsem její snažení, byla sobota odpoledne. To já o škole nechtěla vědět.

„ Musím si udržet průměr! Jinak mě nevezmou na gympl a budoucnost je v tahu!“

nadávala a já jen nevěřícně kroutila hlavou.

Ona byla vůbec zvláštní, ale právě ta její zvláštnost mě přitahovala.

Já byla spíše ztřeštěná, impulsivní a ambiciózní. Zajímala jsem se o všechno kolem filmu. Byla jsem trochu ostřílenější a odvážnější než ona, hlavně co se filmů týče. Do kina jsme jezdili téměř pořád, ale nikdy to nenapadlo jí samotnou, vždycky jsem film vybrala já a jí bylo celkem jedno, na co jde. Kolikrát na to doplatila? Asi tisíckrát mi řekla: „ Už s tebou v životě nejedu do kina!“ já se jen zasmála a věděla jsem, že stejně za chvíli předhodím kino a ona se chytne na háček.

Naposledy jsme byli na Ospalé díře. Řekla jsem: „ Nezajedem na komedii,

u který se trochu bojíš?“ Opět se chytla. To jsme byli spolu naposled....

O týden později jsem se dozvěděla, že odešla. Neodešla do jiného města, nebo dokonce do jiné země, odešla do jiného světa. Zemřela...

Ten den jsem byla u babičky, za městem, jela za mnou na kole a v zatáčce

do ní narazilo auto. Milovala rychlou jízdu a mnohdy pustila řidítka jen tak ve větru letěla z kopce, nebo opuštěnou silnicí. A to se jí stalo osudným...

2.

Stála jsem v neznámé místnosti a všude kolem byli neznámí lidé. Drželi mě a nechtěli pustit. V dálce ke mně vztahovala ruce známá osoba. Neviděla jsem jí do tváře, vím jen, že měla dlouhé černé vlasy. Když otočila hlavu a odhodila vlasy z tváře, já konečně poznala tu známou neznámou. Lucie. Byla to má mrtvá kamarádka. Podívala se ne mne svýma mrtvýma očima. Nic v nich nebylo, byly naprosto prázdné, bez života. Na obličeji měla modřiny a dolní ret prasklý. Nemůže tu být!!! Je MRTVÁ!!!

Duše sice nechtěla, ale přesto poznala,

že krásná labuť právě umírala.

Pak se zavřeli dveře a s jejich bouchnutím zmizela ona, i lidé kolem. Začala jsem se rozkládat na malé kousíčky...

...pak jsem se probudila.

„ Proč mě děsíš? Vždyť jsem ti nikdy nic neprovedla! Tak proč?!“ Nešťastně jsem klečela

u své postele se slzami v očích. Od Luciiny smrti uplynul týden. Její pohřeb jsem málem nepřežila. Omdlela jsem a tři dny ležela na klinice. Možná mě tam pošlou na psychiatrii. Skoro jsem přestala jíst. Nevnímala jsem okolní svět. pár slov jsem prohodila s rodiči, ale moje odpovědi se omezovaly na ano-ne. Často jsem mluvila s mým plyšovým slonem Kennym. Vždycky mi dokázal odpovědět. Jednou jsem se na něj dokonce usmála! Pak taky často mluvím s Luckou. Vedli jsme rozhovor o módě.

„ Mě se ty dvojitý sukně moc nelíbej, nějak mi nepadli do oka. Tříčtvrťáky ujdou, víš, ty s tím vyšíváním, ale sukně ne.“ říkala.

Je u mne téměř každý den a vždycky najdeme téma k rozhovoru. Jako kdyby nikdy neumřela, nikdy neodešla. Prostě tam tak seděla na mé posteli a vyprávěla o skvělé knížce od Lanzové, co nedávno dočetla. Ale potom, když odešla, napadlo mě, jak mě trápí. Je mi po ní smutno. Když je se mnou, je mi hezky, bavíme se, ale když odejde, mám pocit, že je zase mrtvá, že neexistuje. Ale ona neexistuje!!! Je pryč!!! Navždy! Okřikuji se v duchu.

Zrovna včera tu zase byla, ale svým příchodem mne trápila ještě víc.

Náš rozhovor vypadal asi takhle:

„ Jak pořád žiješ? Málem jsem zapomněla jaký to je... žít...“ pousmála se a pokračovala „ Nechtěla by ses podívat tam, kde teď bydlím ?“ opě se usmála a pak zmizela. rozplynula se mi před očima, jak podzimní mlha, ale smutek zůstal...

3.

Bylo příjemné, jak mi vítr šlehal do tváře své studené, ale zároveň u duše hřející proudy vzduchu, které kolem mne proplouvali, jako jemné vlny vody odrážející se od kamenů, co jim stojí v cestě. Ten krásný vítr, ten nádherný vítr, který se mi dostal až pod bundu a po zádech mi běhající mráz dohnal mé ruce k tomu rozepnout bundu a rozpřáhnout je. Najednou jsem na kole šlapala rychleji a vítr mi pročesával dlouhé plavé vlasy. Pak mě donutil zavřít oči a nemyslet na nic, jen na ten vzduch a na zpěv ptáků, ranní rosu a... Na to nákladní auto, které se mi nečekaně objevilo před nosem a já nestačila zabrzdit. Najednou jsem s výkřikem dopadla na zem a...

S výkřikem jsem se také vzbudila.Díky bohu, zase jeden z mých příšerných snů.

Bylo to jako vystřižené z toho filmu... Jakto, že si nemohu vzpomenout jak se jmenuje?!

Já? Filmový maniak... Rozsvítila jsem malou lampičku a potichu vytáhla z podpolštáře deníček.

„Ahoj deníčku,“začínal můj zápis,,nevím, co bych si bez tebe počala. Jsi jediný,

komu se můžu svěřit, protože naši by mě hnali k psychoterapeutovi.

Zase jsem měla TEN sen... Děsivý sen, který sevřel mé tělo a od příjemných

okamžiků ho hnal ke strašnému konci, kdy mě z velké výšky nechal spadnout na zem.

Nechápu proč, ale poslední noci se budím se strašnými výkřiky a studenými

kapičkami potu na čele.

Občas se bojím zavřít oči, ale bojím se je nechat otevřené. Ještě žádný sen

nedošel ke konci. Zatím jsem se neviděla mrtvou. Věřím tvrzení z Matrixe-

Když zemřeš ve své mysli, zemře tvé tělo s ní. Možná to bude světem kolem mne.

Když se s rodiči občas dívám na televizní zprávy , když otevřu noviny nebo časopis

a objevím článek- patnáctiletý T.K. se předávkoval heroinem- matka po porodu

odložila své dítě do popelnice- nebo- čtyřicetiletý M.V. se přiznal k vraždě dvou dětí- tak

občas přemýšlím, jestli by vážně nebylo lepší

nechat dojít své sny dokonce, nechat se podat spárům smrti. To je možná,

ale skutečnost je, že trpím díky Lucce. Nemohu pochopit i po těch dvou měsících ,

co umřela je se mnou a je to pořád horší. Chci jít za ní, jenže nemám tolik odvahy

Děkuji ti za všechno deníčku. Moc jsi mi pomohl a cítím se teď mnohem lépe. Jen nevím,

jestli usnu.“

4.

Kdybych nezapomněla, že se máme sejít, kdybych nejela k babičce, kdybych...

Teď už žádné kdybych nepomůže. Je mi to líto! Sice nevím co, ale je mi to líto...

Chtěla bych jí mít zase zpátky a chtěla bych, aby byla živá, ne mrtvá a strašila mě...

Když si vzpomenu, co říkal kněz na pohřbu, udělá se mi vždycky špatně- „ Její tělo tu

s námi není, ale duše zůstala...“ To jsem poznala taky, ale její bratr mluvil tak krásně...

„ Vím že nám občas lezla na nervy, svou stálou chutí do učení, byla zvláštní, ale

kdyby nebyla, asi bych tu neměl co říct... Takže Lucko,“ podíval se nahoru

„ ať jsem ti kdykoli udělal cokoli, chtěl bych ti jen naposled říct- Je mi to líto...!“

Bylo to zvláštní, přišla ke mně a řekla:„Nechceš se jít podívat k nám,

tam nahoru...“ ukázala k nebi. „ Ano...“ zašeptala jsem. Chytla mě za ruku

a běžela se mnou někam pryč za město, tam jsme si sedli do trávy, zavřela jsem oči

a viděla jiný svět, plný lidí, šťastných lidí, plný lásky a něhy a uvědomila jsem si,

že tam chci žít taky. Uvědomila jsem si, že jedině smrt je pro mě vysvobozením,

že jedině smrt mě může zachránit, jedině smrt mě nechá žít a hrát si v míru.

„ Chceš?“ řekla. Přikývla jsem.