Smrt ve snu (1997)
Václav Roman
Muž na posteli se stále převaloval.
Všude tma.
Ticho občas přerušilo zavrzání postele nebo mužovo povzdech.
Nemohl usnout, ale ani bdít. Nacházel se mezi bdělostí a spánkem. Nevnímal podněty okolí.
Najednou se temnota rozestoupila a vystřídalo ji nachové světlo.
Muž stál uprostřed pouště. Nad ním se klenula krvavě červená obloha a přesně uprostřed ní se nacházela tmavočervená skvrna, která vysílala na zem zkázu nesoucí paprsky.
Muž nevěděl, co má dělat. Kam dohlédl všude jen písek. Nikde nekončící poušť. Dal jednu nohu před druhou a opatrně se vydal na cestu do nikam. I přes strašnou výheň se začal třást zimou. Šel jako tělo bez ducha, když tu najednou ztratil půdu pod nohama. Dostal se do pohyblivého písku. Už v něm vězel po kolena. Čím víc se snažil dostat ven, tím hlouběji se nořil.
Křičel z plných plic. Měl dojem, že jeho řev se šíří po celé poušti.
Už mu koukala jen hlava.
Tma.
Postel zavrzala.
Muž se topil ve vlastním potu.
Ocitl se na prahu domorodé vesnice. Z jedné slaměné chýše vyšli dva divoši odění toliko do bederních roušek. V ruce luky.
Muž zvedl na znamení přátelství ruce.
Domorodci toto gesto asi špatně pochopili. Vložili do luků šípy. Natáhli tětivy a...Vystřelili.
Šípy se řítili prostorem k muži. Nezmohl se na žádnou obranou reakci. Zavřel oči a oddal se plně svému Osudu.
Šípy v posledním okamžiku ztratily pohybovou energii a spadly muži k nohám. Když to zjistil, byl štěstím bez sebe. Chtěl je zvednout, ale tu se stalo něco, co jeho záměr překazilo. Šípy se na zemi začaly hýbat. Změnily se v hady.
Než ho napadlo, že by měl utéci, už se plazili po jeho nohách nahoru. Měli pevné sevření. Tlak neustále sílil. Měl dojem, že mu rozdrtí všechny kosti. Obepínali mu už i hrudník. Vytlačili mu všechen vzduch z plic. Dusil se. Před očima měl temno, když tu náhle tlak zmizel. Hadi zmizeli.
Něco je vyplašilo. Ale co?
Teď už to viděl taky. Místo vesnice, která tu předtím stála, se pod rudou oblohou rozprostíraly obří včelí úly. Stavby mu připomínaly panelové domy.
Bzučení, které se odevšad ozývalo, bylo tak intenzivní, že ho vnímal skoro jako bolest.
Některé včely létaly u úlu, jiné zase dovnitř. Každá z těch, která se vracela, nesla náklad. Jedna medvěda, další lva. Jedna zdatnější si dokonce poradila i s koněm.
Tu se jedna z včela oddělila od formace, která právě vylétala z úlu. Mířila k muži. Ten si situaci rychle uvědomil. Dal se na zběsilý úprk. Běžel, ale nehnul se z místa.
Včela se neustále blížila. Když muž zjistil, že je jeho počínání marné, přestal kmitat nohama a klesl na zem. Házel na sebe písek, ve snaze se zahrabat.
Bzukot se už ozýval těsně nad ním.
Cosi ho chytilo za košili. Zarylo se mu to do zad a vynášelo ho to vzhůru. Záda měl v jednom ohni.
Odvážil se podívat na svého únosce. To radši neměl dělat. Včela byla dvakrát větší než on, celá zarostlá obrovitými chlupy, tah křídel dělal za jejím tělem písečné víry, oči vypadaly jak dvě bezedné studnice.
Letěli dost vysoko a úl se neustále přibližoval. Něco mu stékalo ze zad na hruď a potom to kapalo na zem. Krev. Jeho vlastní krev. Pomalu omdléval. Byli u cíle.
Vlétli do velkého otvoru a ocitli se uvnitř úlu. Muž si připadal jako v městské márnici. Včely cpaly do prázdných šestibokých buněk živé či mrtvé tvory. Podivný způsob konzervace. Čeká ho to také?
Odpověď dostal o chvilku později. Přistáli před prázdnou buňkou. Snažil se bránit. Bezvýsledně. Včela byla silnější. Narvala ho až na dno buňky, a pak se mu ztratila z dohledu.
Pomalu se sunul k otvoru.
Zpátky ho srazil prudký proud včelí kašičky. Když byla buňka zaplněna tím blafem až po okraj, zacpala jiná včela otvor neprodyšným víkem.
Zase tma.
Muž otevřel oči, nic neviděl. Kde je? Tělo měl v jednom ohni, hlava mu třeštila, chtělo se mu zvracet. Prostěradlo leželo srolované na zemi, deka rovněž a peří z jeho polštáře se vznášelo všude okolo něj. Ruce a nohy měl připoutané nějakým lanem k lůžku.
Tmu najednou vystřídalo intenzivní světlo. Muž musel zavřít oči. Když je zase pomalu otevřel, spatřil okolo sebe tlupu zarostlých mužů a žen. Byli oděni do kůží nebo chodili nazí. Všichni měli shrbenou páteř. Někteří drželi v rukou kyje, jiní palice. Vydávali skřeky jako opice a skákali jako pomatení kolem obětního kamene, na němž ležel zděšený muž. Krom mírného otáčení hlavou se nemohl hýbat.
Obětní kámen ležel přesně uprostřed krápníkové jeskyně.
Náhle všichni ztichli a padli na kolena.
Muž obrátil svůj zrak ke vchodu. Do jeskyně vešla žena. Byla dvakrát větší než ostatní a nesčíselněkrát hezčí. Vzpřímeně kráčela vstříc muži. Stála už téměř nad jeho hlavou, když tu si všiml, že třímá něco ve své ruce. Špičatý krápník.
Muž se roztřásl strachy a zařval na celou jeskyni.
Žena pozvedla ruku s vražedným nástrojem, jehož špička se nebezpečně leskla. Při tomto konání pronášela modlitby v nějakém nedefinovatelném jazyce. Jednomu slovu rozuměl "Amen", v muži hrklo. Hrot krápníku se blížil obloukem k jeho hrdlu! "Nééé..."
Rudé světlo vystřídala ještě intenzivnější bílá záře. Nad mužem se sklánělo několik lidí v bílých pláštích. Jejich obličeje viděl rozmazaně.
"Kdo to je?" zeptal se jeden.
"Nevím, pane primáři. Našli ho včera večer pod parkujícím kamionem. Byl téměř mrtvý. Podle posledních testů bere LSD. Už pořádně dlouho nedostal dávku, takže se dostavil absťák."
Něco říkali, ale muž jim nerozuměl. Chtěli ho zabít, a tak kolem sebe kopal a plyval.
"Dejte mu něco, ať usne." řekl primář a odešel z pokoje.
Druhý muž vzal injekci a vpíchl její obsah do pacientovy žíly. Ječel a pištěl jako když ho na nože berou. Snažil se zbavit pásů, aby si to s tím doktůrkem vyřídil. Jeho odpor ale pomalu ochaboval, až přestal vnímat docela.
Vrátil se zase do červeného světa, kde nebylo nic skutečné - kromě bolesti a strachu. Červený svět pro něj měl přichystáno ještě spoustu druhů smrti.
Až projde tímto očistcem, bude moci zase normálně žít, to si v hlouby duše uvědomil ve chvíli, kdy se ocitl v žaludku velryby.
-----