Rozjímání o životě

Václav Roman

Kde jen je pára z ledů jarních?
Jak obláček ztratila se ledva tál sníh.
Kdeže jsou všichni lidé dobří, jež jsem potkal?
Snad každý z nich se se životem svým po svém popral.



1

Kdož jinému na život sáhnul,
toho snad osud na oplátku z žití stáhnul.
Však kdo prodloužil krátkost svého bytí,
tím, že má na krku, řku, tucet dětí,
tomu je věčnost zaručena,
i zemřeli dnes u oběda.




2

Smrti se ale neboj, ty, co si osemenil ženský klín,
pro tebe bude to pouhý její stín.
Pokud je ale ještě sémě života stále v tobě,
neváhej a nečekej, učiň ženu štastnější v co nejkratší době.
Máš na to ještě, vždyť si mlád,
tak se toho strachu jednou provždy zbav.




3

Dlaň nástrojem ruky zručným jest,
tvůj otec je dlaň a ty její pěst.
On pokračováním děda tvého byl,
když žil, to si se ho nazlobil.
On odešel již, snad nebyl zdráv,
však s pocitem, že syna má, odešel snáž.




4

Život svůj můžeš ke stromu přirovnati,
ten ve snaze svůj druh uchovati,
vrhá kol sebe semena dalšího svého žití,
neučinit tak, tak se do záhuby zřítí.
A ty rovněž, zemřeš-li bez syna
věčnost ti nebude určena.


5

Nepamatuji si, jak jsem se narodil,
nevšimnu si, až umřu,
však mezitím, kdy jsem žil,
užil jsem si, tak opustit svět můžu.
Chce to dávku odvahy umět odejít,
a ještě více jí, má-li to být se ctí.
Však kdož životem neuměl svým projít
zemře v bolestném sevření žhnoucích kleští.

Další