Adam
Eva
Robot Růžovák
Robotka BOBINA
Somračka
Kočka Micka
Panička
Pes Azor
ADAM (zpoza scény): Ty plechová příšero! Koukej se hejbat! Já na tebe nebudu nikde čekat.
(ozývají se zvuky jako když někdo buší do plechu)
ADAM (vystoupí na scénu – táhne robota): Pamatuj si, že to je naposledy.
To je naposledy, co jsem tě vzal s sebou do parku. Je až k nevíře, jak mi takový trouba jako ty, dokáže zkazit den.
ROBOT: Ano, dnes je krásno.
ADAM: Říká se krásně. Ne krásno.
ROBOT: Jasno.
ADAM: Ty hromado šrotu. Tvé přebrebty by mi nevadily, ale jsem lingvista. Říká se jasně! Zapiš si to na disk.
ROBOT: Dnes je krásně. Dnes je jasně.
ADAM: Ty hromado zbytečného šrotu. Já tě rozšroubuju, já tě zničím, já tě…
Ne. Nebudu se rozčilovat. Přišel jsem se sem zmožen studiem odpočinout.
Nenechám se vytočit. Ne tebou. Ty panáku svařenej z trubek. A styď se, kvůli tobě mluvím nespisovně. Zůstaň!
ROBOT: Jasno.
ADAM (Chce mu jednu vrazit, ale překousne vztek): Kobyla kopyty klapala. Kobyla kopyty klapala. Já jsem klidný….
EVA (přitančí se zavřenýma očima): Ach, ta vůně jara. Prostupuje celičkou mou bytostí a osvěžuje mou mysl.
Jsem tak ráda. Ach, ta vůně jara. (otevře oči – stojí
před ROBOTEM)
Fuj! Jaká stvůra, jímá mě hrůza!
ROBOT: Ahoj, já jsem…. (složí se a nehýbe se)
ADAM: Chcípnul. Už zase. Dovolte abych To omluvil. To víte, robot.
EVA: Tohle že je robot? Taková zřícenina. Chtěla bych znát jeho pána. Říká se přeci, jaký robot, takový pán. To musí být teprve troska.
ADAM: Pokud si pamatuji, říká se to o psech. Naštěstí. Já jsem totiž pán této hromádky…ehm…je mi to sprosté, před vámi…šrotu.
EVA: Jé, tak to promiňte. Tu trosku. Nezlobíte se?
ADAM: Jen trošku.
EVA: Ještě jednou odpusťte.
ADAM: Odpouštím.(ADAM se k EVĚ nenápadně přibližuje)
EVA: A co se mu stalo?
ADAM: Stará ohraná písnička. Vybily se mu baterie. Člověk, aby je pořád měnil.
EVA: Baterie? Vy máte robota na baterky? To ještě jde?
ADAM: Našel jsem ho na ulici. Byl zbědovaný až hrůza Děti ho dráždily magnety.
Rozehnal jsem je a toho tvora jsem se ujal. Pranic mi nezáleželo na tom, že se nejedná o nejnovější typ.
EVA: Vy jste tak šlechetný. Hodný člověk. Od pohledu.
ADAM: A taky troska.
EVA: Ale jděte. Já to tak nemyslela. Jste celkem švihák. K pohledání.
ADAM: Vy vypadáte taky k světu. (chce ji obejmout,
ale vyřítí se ROBOTKA-BOBINA)
BOBINA: Ruce pryč, neřáde! Smilstva se ti zachtělo. Hanba ti.
(BOBINA odtrhne ADAMA od EVY – drží ho a nechce pustit)
ADAM: Nech mě bejt ženská. Co jsem ti udělal? Au, to bolí.
BOBINA: Budeš zticha, darebo!
ADAM: Nebudu. Pust mě.
EVA: No, tak. Bobino. To by stačilo. Nech pána na pokoji. (uposlechne
jejího příkazu)
ADAM: Konečně volně dýši. Vy se znáte?
EVA: Bobina je moje robotka.
ADAM: Ona je..? Ne to snad….tak proto to ocelové sevření. Jéžiš, to zase budu mít vyrážku.
EVA: Vyrážku? Neříkejte.
ADAM: Mám na podobný kontakt s kovy alergii. Proto nemůžu nosit třeba hodinky.
BOBINA: Paní, ten hulvát se vás chtěl dotknout. Musela jsem zasáhnout.
EVA: Bobino, prosím tě.
BOBINA: Ale co kdyby sahal na ta místa, kde se vám to líbí? To by…(skoro brečí)…To by byla voda na jeho mlýn.
ADAM: Mlýn? Nemám žádný mlýn.
BOBINA: Ale máte! – Ztratila byste zábrany a nechala se svést. Pak byste mi zase vynadala, že jsem nedávala pozor. Jako tehdy na pláži….
ADAM si mezitím sedá na lavičku. Na ní leží ještě deka.
Pod ní je skrytá SOMRAČKA. ADAM je nervózní z BOBININA výčtu.
EVA: Bobino. Nech si to.
BOBINA: Nebo v létě v zábavním parku….
EVA: To už by stačilo!
BOBINA: …a co třeba minulý měsíc v supermarketu…
EVA: Bobino!!
BOBINA: …a takhle bych mohla pokračovat ještě pár minut.
EVA: To jsme rádi, že jsi nás pobavila. Teď se běž podívat tamhle na toho robota. Zkus ho zpravit.
Jde k robotovi a přiklekne k němu.
BOBINA: Výrobní řada nula. Takový předpotopní typ.
EVA: Zkus to a neruš nás. Ať se děje, co se děje!
BOBINA: Jak je libo. Jen si užívejte dokud jste mladá. Na lavičce v parku. To tu už dlouho nebylo. Už skoro dva týdny…
BOBINA jde ke zhroucenému ROBOTOVI a skloní se k němu. EVA si upejpavě sedá vedle ADAMA.
SOMRAČKY si zatím ani jeden nevšiml. Zpoza deky se vyloupne její ruka.
ADAM: Máte kurážného mazlíčka.
EVA: Až moc. Neberte ji vážně. Má tendenci přehánět.
ADAM: Hm.
EVA: Doufám, že vám to nevadí?
ADAM: Samo sebou že ne. Vy nevypadáte jako lehká děva. Promiňte mi mou květnatou mluvu. Jsem lingvista.
EVA: A já Eva.
ADAM: Ne ne. Lingvista není mé jméno. To je obor, kterým se zabývám. Jmenuji se Adam.
EVA: Aha. Adam a Eva. To spojení mi něco připomíná.
ADAM: Mně taky. Asi jde o hrdiny nějakého filmu.
EVA: Ano. A asi šlo o nějaký hanbatý film. Neboť pokud mě paměť neklame, byli tam ti dva úplně nahý.
ADAM: Úplně ne. Měli přece klobouky.
EVA: Klobouky? Myslíte na hlavě?
ADAM: Ne, zakrývali si jimi svou nahotu. V těch nejhanbatějších místech. Víte, kvůli dětem. Kdyby se přeci jen nějaké navzdory zákazu rodičů na ten pořad koukalo.
EVA: Můj Adam s Evou teda žádné klobouky neměli.
ADAM: Chcete říct, že byli úplně nazí?
EVA: Ne, to ne. Měli tam fíkové listy.
ADAM: Dosti nepraktické. Zvláště na podzim.
EVA: To je fakt. S těmi klobouky by to bylo lepší.
ADAM: Ano, taky si myslím. Škoda, že nějaké klobouky nemáme. Mohli bychom si to sehrát.
EVA: Adame, tykejme si.
ADAM bere do ruky ruku SOMRAČKY.
ADAM: Evo, máš recht. – Když mě teda Bobina nezbije. Máš krásně heboučkou ručku.
EVA: Jak to můžeš vědět. Mám ruce v kapse.
ADAM: Ale já tě za ni držím….fuj.
Všimne si, že drží za ruku SOMRAČKU a vyskočí. SOMRAĆKA se vyhrabává zpoza deky.
EVA: Bože.
SOMRAČKA: Hned nože. Viděj
chudáka a hned by ho zamordovali. Jděte se muchlovat jinam. Tohle je moje
lavička.
ADAM: Ta lavička je všech.
SOMRAČKA: Cože?! Já že
jsem pytel plný všech?
ADAM: (mluví
zřetelně nahlas) Panenko Marie, takový patvar.
Pytel plný všech! Kdybych to chtěl říct, řekl bych vší.
Rozhodně. Jsem lingvista.
Pytel plný všech! No fuj. Mně je z toho šoufl.
SOMRAČKA: No tak vší, to
je to samý jako všech.
ADAM: Říkal jsem, že ta
lavička je všech.
SOMRAČKA: A máte to
v hlavě v pořádku? Co by s ní vše dělali? Jak by na ní podle vás
cizopasili. Na lavičce.
ADAM: Všech lidí. Ne vší.
Je stejně tak vaše jako naše.
SOMRAČKA: Všech lidí? No
vy jste vykuk. Jak by se na ní všechny ty lidi asi vešli. No? Víte, co jich je.
EVA: Adame, pojďme jinam.
SOMRAČKA: Ještě víc
paničko. Jenom v Číně přes miliardu.
ADAM: Evičko, rád bych,
ale ostatní lavičky jsou po invazi opilců…jak bych to správně popsal…ehm…no
v jiném stavu.
SOMRAČKA: Á, panička je
v jiném stavu. To je jiná. To se u mě posaďte. Mě hned přišlo, že jste
nějaká tento…zaoblená.
EVA: Já ale nečekám dítě.
SOMRAČKA: Já vím, já vím.
Jak říkáte, to je čest přivést na svět dítě. Já to přeci cítím taky tak. Vždyť
pod tou špínou a všema těma všema jsem taky žena.
ADAM: To je marný. Je
hluchá jak poleno.
SOMRAČKA: No jo, kráva má
vemeno. A proč mi to říkáte?
Ze zákulisí vyběhne kočka.
KOČKA: Mňau. Mňau. Já jsem
Micka.
SOMRAČKA: Jedeš, mrcho!
EVA: Proč ji odháníte?
SOMRAČKA: Co se ptala?
ADAM: PROČ ŽE JI ODHÁNÍTE.
SOMRAČKA: Vždyť to byla
kočka.
EVA: To jsem ještě
poznala. Ale co vám udělala?
SOMRAČKA: Co říká?
ADAM: Že kočku poznala.
Ptá se proč jste tu kočku odehnala?
SOMRAČKA: Vy to nevíte?
EVA: Ne.
Somračka vrhne tázavý pohled na ADAMA.
ADAM: Neví to.
SOMRAČKA: Vy to opravdu
nevíte?
ADAM: Pořád to ještě neví.
SOMRAČKA: No když těhotná
žena vidí kočku, může to přinést smůlu jejímu dítěti.
ADAM: To je nějak vědecky
dokázané?
SOMRAČKA: No vědecky přímo
ne. Ale moje máma třeba kočku viděla…..
ADAM: Pak je mi to jasné.
SOMRAČKA: Že jo.
EVA: Ještěže jste ji
odehnala.
SOMRAČKA: Jo jo, chudák máma. Moc jsem se jí nevyvedla. Ale byla to její vina.
Viděla kočku.
SOMRAČKA usne. Eva vyskočí z lavičky. BOBINA zatím stále zpravuje ROBOTA.
EVA: Adame, jak jsi mě
v tom mohl nechat?
ADAM: V čem, prosím?
EVA: V tom jiném
stavu. Proč jsi jí to nevymluvil?
ADAM: Evičko, tobě se to
nelíbilo? Čekali jsme spolu dítě, aniž bychom se….no, aniž bychom se….
EVA: Aniž bychom se
vzali….
ADAM: Mě ti tě to tak
vzrušilo….ještě víc než Teletabies.
EVA: Mě taky.
ADAM: Pojď, uděláme si
místo.
Shodí SOMRAČKU z lavičky. Ta spí dál. ADAM a EVA se posadí.
ADAM: A budeme se
zahrnovat polibky….
KOČKA: Mňau. Já jsem
Micka. Pojďte si se mnou hrát.
ADAM: Teď běž mňoukat
jinam, Macku.
KOČKA: Micka.
ADAM: Tak běž, Macku. Kšš.
EVA: Počkej. Nesmíme být
tak hrr…
ADAM: Ne, jak to?
EVA: Nejdřív si přeci
musíme povídat. A až pak….
ADAM: Povídat? A o čem?
EVA: Je jaro. Květiny
kvetou, ptáci švitoří…
ADAM: Mám to! Pojďme si
povídat o robotech.
EVA: O robotech?
ADAM: Ano, začněme u toho
tvého. Jakže mu říkáš?
EVA: Bobina.
ADAM: Dosti podivné jméno
pro robota.
EVA: A jak se jmenuje
tvůj?
ADAM: Ehm…no…Růžeňák….já
myslím, že už jsme si popovídali dost. Teď ty polibky.
Špulí rty k polibku.
PANIČKA: Azore,
k noze!
AZOR: Haf, haf. Je tady
kočka. Haf. A já ji sežeru. ŇAM.
ADAM: Tady snad nebude
klid!
PANIČKA: Azore, nech být
to zvíře! Ještě chytneš blechy. – Co je to tady za sešlost?
ADAM: Kdybyste si nás
nevšímala a pokračovala v procházce.
PANIČKA: Nejste poněkud
drzí, pane?
ADAM: Já? Kdo tady koho
otravuje. Vy mě nebo já vás?
PANIČKA: No tohle….!
EVA: Adame, prosím tě.
Nevzrušuj se.
ADAM: Furt nevzrušuj se.
Nevzrušuj se. Jak nemám být vzrušený, když jsme se tady…skoro. no…líbali. A
tahle baba nám to překazila.
PANIČKA: Baba?!!!
ADAM: Ba ba.
PANIČKA: Budu si na vás
stěžovat. Já se urážet nenechám. Azore! Jdeme.
EVA: Paní, počkejte. Adam
to tak nemyslel.
PANIČKA: Myslel nemyslel.
Jsem uražená a basta. Azore! Co tam děláš s tou kočkou.
Děj se přenáší na druhou stranu jeviště, kde se kočka brání před zvídavým psem.
PES: Haf, haf. Tohle je
moje území.
KOČKA: Území, pche..teda
mňau. Na to já nehraju. My kočky máme jiné priority.
PES: Hm, a to by mě
zajímalo jaké.
KOČKA: Především spát. Pak
zase spát a spát. To je na prvních sto místech žebříčku důležitosti. Pak
následuje hraní si. A to je vlastně všechno.
PES: No tak spát spolu
nemůžem….Ale počkej….já jsem přeci samec a ty samice.
KOČKA: Já se mrknu. No jo,
jsem. Ale to nejde. Jo kdybych byla dogofil…to bychom spolu mohli dělat věci.
Jenže takovej úchyl já nejsem. Smůla, Azore.
PES: Neříkej mi Azore.
KOČKA: A jak tedy?
PES: Brouku.
KOČKA: Brouku? To se
k tobě, dobrmanovi, moc nehodí, ale budiž, brouku.
PES: Pojďme si hrát!
KOČKA: Dobře to by mi
vyhovovalo. Ale na co?
PES: Na zloděje a hlídače.
KOČKA: Mňau. OK. Ale ty
budeš zloděj. Ať poznáš jaký to je peklo být v kočičí kůži. Dám ti půl
sekundy náskok. Běž.
PES: Haf. Mě nechytíš..!
Kočka. Mňau. Se uvidí.
Za mohutného mňoukotu a štěkotu obdíhají pryč.
PANIČKA: Azore! Co to má
být? Vrať se k paničce.
ADAM: Pes a bojí se kočky.
To jsem ještě neviděl. Máte statečného vořecha.
PANIČKA: To není vořech,
ale čistokrevný dobrman!
ADAM: Čistokrevný dobrman
utíká před pouliční kočkou. Být vámi, styděl bych se za něj.
PANIČKA: Azore!
S vámi si to, pane, ještě vyřídím. Azore, pojď ke mně.
PANIČKA odejde ze scény.
PANIČKA: (Zpoza
scény) Azore, slez z toho stromu. Jedeš,
ty kočko jedna nečistá. Azore! No tak, sundej ze mě tu příšeru. Kam zase
utíkáš? Stůj!
Začíná se probírat SOMRAČKA.
EVA: A je pryč.
ADAM: Pokračujme, kde jsme
přestali. Ústa už máš otevřená. Oči naopak zavřená a já se k tobě pomalu
blížím.
EVA: Ach ano..ach ano…ano.
SOMRAČKA: Jak to že ležím
na zemi?
ADAM: Ach ne…ach ne…ne!!
Já tě snad nepolíbím.
SOMRAČKA: Ještě abyste mě
líbal. Smrdí mi z huby.
ADAM: Vás ne!
SOMRAČKA: No vážně. Chcete
to zkusit?
EVA: Ruce pryč! Nesahejte
na něj. Adam je můj.
SOMRAČKA: Cože? Já že
smrdím jak hnůj.
ADAM: Podívejte. Já a Eva jsme si padli do oka. A rádi bychom si udělali dobře.
A k tomu potřebujeme klid. Chápete?
SOMRAČKA: Ano. Jestli
chcete mohla bych vám to z toho oka vyndat já.
ADAM: Ne! Držte mě nebo ji
zaškrtím.
BOBINA: Poslušně
konstatuji, že ten robot zpravit nejde. Musíte si koupit nový.
ADAM: Snad nového.
SOMRAČKA: Jaký torpédo.
BOBINO: Kdo je ta dáma ve
vaší společnosti?
EVA: To je majitelka této
lavičky.
ADAM: Jsme u ní na
návštěvě.
BOBINA: A přišla jsem o
něco?
SOMRAČKA: Ale skoro o nic.
Jenom tady pán má něco v oku a mladá paní je v jiném stavu.
BOBINA: To jste to vzali
nějak hopem.
SOMRAČKA: No jo, dneska
jde všechno rychleji. Nahoru dolu a dítě je na cestě.
EVA: Jsem kompromitována –
takové výrazy. Nahoru dolů…
ADAM: Prosím, odejděte?
Uvádíte slečnu Evu do rozpaků.
SOMRAČKA: Já jsem tady
doma. Nikam nepudu.
ADAM: A nechtěla byste si
trochu přivydělat? Měla byste pak na lepší…bydlení. Vezměte si tu hromadu šrotu
a dejte jí do sběrných surovin.
EVA: Jak jsi to Bobinu
nazval?
BOBINA: Hromada šrotu!
Počkej, prevíte.
ADAM: Já myslel svého
rozbitého robota Růžováka.
BOBINA: To máš leda
štěstí.
SOMRAČKA odtahuje ROBOTA ze scény.
SOMRAČKA: To je váha. To
bude nejmíň na nový kontejner.
EVA: Konečně sami.
ADAM: Kdepak.
EVA: Před Bobinou můžem.
BOBINA: Bobina je na
prasárny zvyklá.
EVA: Bobino.
BOBINA: Dělejte, že tady
nejsem.
ADAM: Pořád si říkám, kdy
se vypne. Copak ona se nevybíjí?
BOBINA: Vybíjet, co to je?
Neznám.
EVA: Nikdy se
nevybije. Je na solární energii.
ADAM: No to je gól. To
bude pořád zapnutá?
EVA: Ano. Na to si
zvykneš. A polib mě.
ADAM: To je konec.
Bobina zakryje líbající se dvojici transparentem s nápisem THE END.