Velká pardubická

Václav Roman




Koníček vznešeně uhání,
vzpomíná na kobyly ze stájí,
jó, s nimi se tehdy dobře měl,
však teď najednou osaměl.

Nějaký hřebec za ním sice funí,
a kolem běží víc jak tucet koní,
leč s nimi se nemůže přátelit,
vždyť na bojišti vládne ryk.

Člověk na zádech mu klidu nedá,
snad si nemyslí, že se lépe běhá, 
když jeho tíha, bič a kopy,
znepříjemňují všechny kroky.

Odevšať je slyšet davy lidí,
co na tom však oni vidí,
když únavou se trápí kůň?
sami by nevydrželi ani půl.

Koníček už bez ducha pádí,
už zahlédl smrtící příkop v dáli.
Vede o pět koňských délek v čele,
strachem se náhle celý chvěje.

Husté křoví se před ním vynořilo,
za něž úmyslně vidět nebylo,
však ucítil, že je tam moře vody,
má snad skočit do záhuby?

Koníček se mocně odráží,
i žokej má zděšení ve tváři,
všichni přihlížející tají dech,
co když ten hřebec skáče naposled?

Křoví pod letícím tělem pomalu ubývá,
stejně jako výška, rychlost a také víra.
Okamžiky se mění na minuty.
Ó lidi, proč jste tak krutí?

Koníček dopadá dřív než měl,
žokej na něm už v pádu neseděl.
Voda teď chladí opocené koní tělo,
takhle to skončit nemuselo.

Mohl se pěkně pást za stodolou,
denně mít seno, vědro s vodou.
Mohl žít šťastným koňským životem -
lidi mu vzali všechno před nosem.

Koníček vznešeně hlavu zvedá,
očima ostatní koně hledá,
je zde jen jeden, kulhá opodál,
ostatní jsou hnáni k cíli dál.

Kolem se sestoupil dav lidí,
prohlížejí ho, rady si nevědí.
Marně se snaží dostat na kopyta,
se životem je navždy veta...

Další