Matka

Václav Roman

Když jsem se narodil do shonu a zmatku,
nic kol sebe jsem nerozeznával až na svou matku.
Tu jsem jako první ze všeho na světě uviděl,
ze všeho ostatního kolem mne jsem byl udiven.

Připadal jsem si jak myška v kočičích spárech,
drželi mě a měřily v zádech.
Až když mě matka vzala do náručí,
pocítil jsem, že už mne nikdo nevyruší.

Ten jeden okamžik rozhodl mnohé,
říct jen tak, "získal jsem oporu", by bylo strohé.
Já totiž získal její lásku svatou,
tak hlubokou jak neproklatou.

Chovala mne při svých zpěvech, tak láska lásku ku mne jevíc,
že vždy jsem věděl, že ona jediná mne miluje nejvíc.
Roky se střídaly čím dál tím rychleji,
a já poznal tu svou, pro mě zas jedinou na zemi.

Bál jsem se, že budu-li mít jedno, ztratím druhé,
ale tyto mé obavy byly celé bludé,
a já jsem pochopil, že ač se máme s ženou rádi,
je to o proti naší lásce s mámou, jako býti kamarádi.

Jak naše láska s matkou byla stálá,
tak ona teď byla zšedivělá a zestárlá.
Chtěl jsem jí její věrnou lásku vždy splatit,
leč smrt dokáže člověku všechny plány zhatit.

Stál jsem truchlivý nad rakví její,
zlomený z toho už posledního rozloučení.
Už nepřijde mi dobrou noc dát,
už nikdy se nebudeme moci spolu smát.

Vzpomínky na dětství jsou jako bílé obláčky,
v oparu vidím, jak si spolu hrejem s cínovými vojáčky.
Rozbil jsem v kuchyni okno prakem, slzy mi tekou,
matka se však pouze usměje nad tak přesnou trefou.

Bylo nám dobře spolu, avšak ouha,
tohle je od života strašně hrozná bouda.
Nikdy už neuvidím matku svou,
tu, již jsem miloval jedinou.

Další