Žárlivý manžel

Václav Roman


Pálí mě, pálí srdce celé žalem,
už nikdy nebudu v životě svém pánem.                 
Viděl jsem postel, ženu a navíc muže,
včera jsem jim poslal na  hrob růže.

Než jsem vstoupil, byli v něžném objetí,             
však proudy krve z nich cršeli v zápětí.
Strávil jsem noc nad jejich těly,
ruce se mi celé chvěly.
                              
Tak zakokrhej, kohoute, ať přijde den!                
Vem si mě zákone, jenž nedbáš zákon můj, vem!        
Odsuď mne k trestu smrti, mocný soude,               
buď nelítostný, jako když já soudil je.
              
Svou ženu já miloval víc než sebe,                   
z jejího těla mne však nyní zebe.                   
Ona je bílá, mrtvá celá.                         
Och bože, odpusť, ať není tak bledá!                 

Snad pouze sen to krutý byl,                         
a teď bych se z něj nejraději probudil,              
leč venku kohout vítá den vesele,                    
a chodbou se ozývají rychlé kročeje.                 

Poslední pohled na ni vrhám,
marně v ní život naposledy hledám. 
Slza mi z oka po tváři spadla,
a tu horda mužů do světnice vpadla.

Byli čtyři, v plné zbroji,
já truchliv stále pro ni,
na svou obranu nevydaje ani hlásku,
přemýšlel jsem, kdo zničil naši lásku.

Byla to ona, kteráž zesmilnila,
nebo má nenávist, jež ji dech otrávila?
Otázka  krutá, pravda též,
Lepší než ji, slyšet lež.

Já vždy za ní stál,
byla mou královnou, já jí král.
Naše láska byla tak čirá, jak před chvilenkou kalná,
tak hluboká, jak nyní vůbec žádná.

Sedím v cele, rozjímám,
co se děje okolo vůbec nevnímám.
Snad jsem měl tehdy zavřít oči, nevidět,
a ráno si přijít pro svůj polibek.

Další