Kráska z obrázku

Václav Roman

Vesmír je ve své konečnosti nekonečný. Sahá daleko za hranice toho, co je člověk schopný pochopit.   Její obrázek našel na půdě. Ležel mezi věcmi, které zde nechali předchozí nájemníci - manželé Kropáčkovi. Na setřídění jejich krabic si Pavel vyčlenil celý den. Neznal je, přesto doufal, že nalezne něco, co se mu bude hodit. Z knih, které mu ten den prošly pod rukama, usoudil, že dělali u soudu. Buď oba, nebo alespoň jeden z nich. Zemřeli bezdětní. Autohavárie. Nikdo z rodiny neměl o jejich „dědictví“ zájem. A tak na něj padal na půdě prach. Pavel se divil, co všechno lidi schovávají. Většinou narážel na předměty bez hodnoty. Tedy alespoň pro něho. Hromádka s tím, co si chtěl nechat, byla oproti odpadu hodně malinká. Vždy se pozastavil, když narazil na nějakou fotografii. Většina byla ze svatby. Jak se na nich ti dva tvářili šťastně. A dvacet let jim to štěstí vydrželo, a pak… Pavel měl slzy na krajíčku. Smrt, byť cizích lidí, ho vždy rozesmutnila a donutila přemýšlet o jeho vlastní smrtelnosti. Vzal do ruky další krabici.  Zachrastilo to v ní. Ale jeho pozornost upoutalo něco jiného. Roh fotografie vyčuhující z knížky Socialistické dějiny soudnictví. Položil krabici zpátky na zem a vytáhl fotografii... …podíval se na ni… …a od chvíle, kdy uviděl poprvé ženu na obrázku, měl ji před očima stále. Byla víc než nádherná. Dokonalá. Pavel se otáčel za každou sukní, ale takovou krasavici zatím nikdy nepotkal. Fotografie byla hodně stará, otočil ji a měl štěstí. Tužkou na ní bylo napsané datum. 13. 4. 1924. Takhle hezky se ta slečna usmívala před více jak osmdesáti lety. Pavel se zasnil. Představil si, že je tím fotografem, co ji tak krásně zvěčnil. Ruce se mi potily a byl jsem si vědom toho, že si nemůžu dovolit být nervózní. Usmívala se a čekala, až ji vyfotím. Takový skvost musí být zachován dalším generacím. Diamant je věčný, ale ženská krása? Za pár let zmizí. Ale z mojí fotografie se bude usmívat navždy. Pavel se probudil. Bolela ho záda. Včera to na půdě přehnal. Ale hlavně, že měl hotovo. Dneska vynosí vytříděné věci do kontejneru a na odpoledne měl objednané dělníky, kteří mu pomůžou s přestavbou. Když jsem její obrázek vyvolal, měl jsem oči jen pro ni. Nevěděl jsme proč si mě vybrala, bylo tu tolik jiných fotografů. Nepřijímal jsem ten den další zákazníky. „Aparát je rozbitý“, viselo na dveřích mého ateliéru. Ale rozbitý jsem byl já. Mé srdce vzplanulo tou nejvášnivější láskou. Nevěda jméno, říkal jsem jí Afrodita. Zítra má přijít. Nevím, co jí řeknu. Přišli přesně. Pavel jim udělal kafe a vysvětlil, co po nich chce. Měl v plánu udělat z horního patra obyvatelné prostory a ty potom pronajímat. Provedl je jednotlivými místnostmi. Mezi dělníky byl jeden zkušený zedník, který si pořád brblal pod vousy, že to bude hodně práce. Když se ho Pavel na konci kolečka zeptal, co si myslí, odvětil mu, že se to zvládnout dá. Najednou Pavel zase uviděl ten obrázek. Včera si ho prohlížel asi deset minut, a pak ho položil na stůl. Její obraz ale před sebou měl, než usnul. Přišla přesně. Už jsem ji očekával. Ale zároveň se jí bál. Musela na mě vidět, že jsem nervózní. Zdvořile jsem ji políbil ruku. „Jak to vypadá s mým portrétem, pane Wachfajtle?“ otázala se hláskem tak slaďoučkým, že jsem roztál ještě víc. „Pane Wachvajtle?“ Trhl jsem sebou. Byl jsem chvíli úplně mimo. Prohlížel si její dmoucí se ňadra, její dokonalé křivky. Nikdy jsem po žádné tolik netoužil. Trochu mě zarazilo, jak je bledá. „Ještě není hotový, mám rozbitý přístroj,“ vysoukal jsem ze sebe. Zesmutněla. Ale i tak byla dál ta nejkrásnější z nejkrásnějších. „A kdy si myslíte, že bude?“ Teď se rozhodne. „Já nevím, když mi dáte adresu, donesu vám ho.“ Z mého hlasu musela čišet touha. Buďto to nepoznala, nebo se jí to líbilo. Adresu mi totiž dala. „Nějaké vaše prababička?“ uchechtl se vousatý zedník. Pavel sebou trhl. Byl chvíli úplně mimo. „Já nevím….tedy ne. Ti co, tu bydleli přede mnou, nebyli moji příbuzní.“ Vousatý zedník se naklonil a se zaujetím si prohlížel obrázek v jeho ruce. „Krasotinka. Škoda, že už je pod kytkama.“ „No možná ještě ne. Znám pár lidí, kteří se stovky dožili,“ oponoval mu Pavel. Ale on si vedl svou: „Kdepak. Podívejte se z druhé strany. U toho datumu je křížek.“ Trvalo skoro týden, než jsem se odhodlal. Sněžilo. Sníh jsem měl všude. Dostal se i za můj nový kabát. Klepal jsem se zimou před domem mé vysněné. Za poslední peníze jsem koupil kytku. Jelikož jsem odřekl tento týden všechny své zakázky, byly to poslední peníze na hodně dlouho. Ale když budu s ní, tak mi bude všechno jedno. A když mě odmítne, tak taky. Zaklepal jsem na masivní dubové dveře. Zvuk se rozlehl tichem, až ve mně hrklo. Dlouho se nic nedělo. Jen čas utíkal a sníh dál padal a padal. Kytici jsem držel za zády. Dveře se konečně otevřely. Velmi pomalu. V chodbě panovalo přítmí. Postavu na prahu osvětlovalo toliko světlo z ulice. Ani mi neopověděl na mé pozdravení. „Je doma slečna Veronika?“ Ticho. Nevěděl jsem, jak mám na jeho mlčení reagovat. Mlčel jsem a cítil se trapně. Kytka za mými zády už musí být zmrzlá. Od úst mi šla pára. Přestalo sněžit. „Je mrtvá.“ „To nemůže být pravda.“ Pavel otočil fotografii a skutečně. Ten křížek nemohl mít jiný význam. Divil se, že si to dříve neuvědomil. Tak to tedy není den, kdy byla tato kráska zvěčněna, ale kdy odešla na věčnost. Pavla přepadl smutek. Ve skrytu duše doufal, ačkoliv věděl, že je to absurdní, že se s ní sejde. Směna skončila. Pavel vyprovodil dělníky a zůstal zase sám. Otevřel si pivo a přemýšlel o krásce z obrázku. „To nemůže být pravda,“ hlesl jsem. Kytka spadla na zem. Otočil jsem se a utíkal pryč. Co nejdál odsud. Ale věděl jsem, že nikdy neuteču. Své krásce z obrázku.