Chodím rád po Karlově mostě

Václav Roman

Chodím rád po Karlově mostě.    Člověk odsud může obdivovat mnoho pražských památek. Všem jim asi dominuje Pražský hrad se Svatovítskou katedrálou a Národní divadlo na druhé straně řeky Vltavy. Ale největší krása se nachází na mostě samotném. Není soustředěna na jedno místo, je rozprášena po celé jeho délce. A pohybuje se.    Ženy na Karlově mostě. Poklad, který není třeba objevovat. Prostě jdete a potkáváte jednu krasavici za druhou. Většinou cizinky, ale to nevadí. Stejně s nimi nikdy neprohodíte ani slovo. Jen se koukáte a kocháte. Míjí vás po tuctech. Čím je tepleji, tím jich je víc. Tím skromněji jsou oděny.    A hle. Tady je jedna skoro by se dalo říct bohyně. Stojí na kraji mostu a usmívá se. Cvak. Její přítel ji fotí. Něco řekne. Nerozumíte. Tipujete ji na Norku. Severská krása. Uchvátila vás. Jako před ní tisíce jiných.    Toužíte překonat ostych a zeptat se jí na něco svou lámavou angličtinou, ale nezmůžete se ani na „Hou du ju du.“    Pomalu odchází. Koukáte se za její krátkou sukní a jejíma dlouhýma nohama, které ji nesou pryč od vás. Pochvíli se vám ztratí v davu.    Už nikdy ji znovu neuvidíte. Odletí do Norska. Vezme si svého přítele. Porodí a vychová jedno dvě děti…. Bez vás.    Zaměříte svou pozornost jinam. Další dvě víly vám jdou vstříc. Japonské studentky – poznáte podle ISIC karet zavěšených na krku.    Kocháte se.    Karlův most je plný krasavic.