HRABĚ LEBKÁČ

Václav ROMAN

Hrabě Lebkáč

Škaredáč

Kryšpína

Štěkna

Paní Utrejchová

Bábrlinka Fáčule

Bratránek Hároš

Vypravěč Mumla

Fotografka

Příšera Blivajzník

Prodavač Roztlama

Zvonek

Mumla – Milé děti! Pohodlně se usaďte. Už asi víte, že strašidla neexistují. Maminky a učitelé vás o tom jistě přesvědčili.

Já vás musím vyvést z omylu. Strašidla totiž existují. A žijí mezi námi. A já vás o tom přesvědčím. Přesuneme se

na strašidelný zámek. Tyčí se vysoko nad jedním strašidelným údolím, na jednom strašidelném vršku. Je to sídlo hraběte

Lebkáče. Nejstrašnějšího strašidla, které kdy spatřilo tmu světa…..

Lebkáč – Zalez! Už si zase pouštíš hubu na špacír! Ono nestačí že jsem ho zabil, on si vstane z mrtvých a dál mele tu svou….

Mumla – Pa-pa-pane. Le-le-le..

Lebkáč – Panele? Co mi nadáváš. Štekno! Ty psisko! K noze. A roztrhej tady pana vypravěče.

Štěkna – Ňaf, ňaf. Vrrr……

Mumla – Po-po-moc!

Štěkna zažene Mumlu pryč.

Lebkáč – A je klid….

Zvonek – Ha ha ha hááá! Ha ha ha háááá. Ha.

Lebkáč – Ten novej zvonek je nějaký divnej. Škareďáči!

Škaredáč – Můj pane?

Lebkáč - Někdo zvonil, tedy spíš hahal. Postarej se o dveře.

Škaredáč – Ano, můj pane!

 

Lebkáč – Mám velice schopného komorníka, stačí mu říct postarej se o dveře a on ….(zděšení)

co vyndáváš ty dveře z pantů. Máš je otevřít. Ne přinýst.

Škaredáč – Rozkaz, můj pane!

Lebkáč – Á, koho to k nám čerti nesou. Těďábel, Kryšpíno.

Kryšpína – Těďábel, strejdo kostěná hlavo.

Lebkáč – Ty mě dovedeš vždy potěšit. No, mou nejoblíbenější neteří nejsi pro nic za nic.

Kryšpína – Pro nic za nic ne. Ale možná proto, že jinou neteř nemáš.

Lebkáč – Takhle jsem o tom nepřemýšlel.

Přiběhne Štěkna

Štěkna – Ňaf, ňaf!

Kryšpína – Nazdar psisko. Zase máš tlamu od krve? Ty prevíte. Já dneska ještě neměla.

Lebkáč – Dej si krevní konzervu. V jedné je denní dávka pro dospívajícího upíra.

Kryšpína – Radši počkám na oběd – doufám, že Utrejška kuchtí.

Lebkáč – Nemusíš mít strach. Kuchtí už od rána. A Hároš jí pomáhá.

Kryšpína – To v tom bude zase chlupů. Ale jestli to bude netvoří ragú, tak si v tom můžou

plavat třebas žáby. Jak já zbožňuji Utřeščino netvoří ragú…..

Utrejchová – Slyším, že jde o mě řeč. Baf!

Štekna – Ňaf, ňaf!

Utrejchová – Zalez, psisko jedno dotěrný. Nebo z tebe nadělám kotlety. Hároš si v kuchyni uprdl,

tak to budeme muset dovařit tady.

Štěkna se raději schová. Hároš táhne hrnec.

Hároš – Já…já se moc omlouvám, za ten puch. Dvě stě let jsem ten prd zadržoval. Dýl už prostě nešlo vydržet.

Lebkáč – Nic si z toho nedělej. To když si uprdl jednou můj děda, zmizel ze světa celý kontinent – Atlantida.

Utrejchová – Tak jsme si zavzpomínali a teď se dáme do vaření.

Utrejchová vyškubne několik chlupů z Hároše a hodí je do kotlíku.

Hároš – Au! Co to děláš? To bolí.

Utrejchová – Kuš. Chlupy z vlkodlaka jsou ten nejlepší základ.

Kryšpína – To si teda pošmáknem.

Utrejchová – Kryšpíno, neteři mého pána. Jak se ti daří, dospívající upírko?

Kryšpína – Ale to víte paní Utrejchová. Už to není, co to bývalo. Co je ten AIDS, musíme si dávat bacha.

Už nestačí jen obět vyhlídnout a vysát. Navíc si musíme vždy sehnat jeho zdravotní kartu nebo se dotyčného

alespoň zeptat není-li HIV pozitivní…

Utrejchová – To je mi zajímavé. Pojď mi o tom vyprávět do mučírny. Chci se trošku natáhnout. Pánové

se o moje ragú zatím postarají. Pojď.

Kryšpína a Utrejška odcházejí. Štěkna opět vyleze a začne čenichat, když se přiblíží k hrnci, zkřiví se jí odporem nos….

Lebkáč – Moc tady nečenichej, nebo přijdeš nadobro o čich.  Pánové se o moje ragú postarají.

To je mi tedy hospodyně… Nu, co něco tam přihodíme.

Hároš – Hele holínky. (hodí je do hrnce) Aby to mělo lepší šmrnc!

Lebkáč – Dobrý nápad. Už to kypí z hrnce. Hoď tam ještě nějaké oční bulvy a bude to vynikající.

Hároš – Bohužel nemám…

Přibelhá Škaredáč. Nahne se nad hrncem.

Škaredáč – A hele, ragúúú! Ochutnám. Hm, nic moc. Chtělo by to ještě něco zemitého. Skočím vykopat nějakou mrtvolu.

Škaredáč odbelhá. Přichází Kryšpína.

Lebkáč – Jdeš jak na zavolanou, Kryšpíno. Máš ještě ty nakládané oční bulvy?

Kryšpína – Jasně. Načala jsem novou sklenici. Tak tři čtyři by mohli stačit.

Lebkáč – Taky si myslím. Trošku vitamínu „O“ není nikdy na škodu. Teď už v tom je všechno.

Škaredáč ještě přihodí nějakou mrtvolu a bude to. A než se to uvaří, co kdybychom si zajeli do města?

Kryšpína – Bezva nápad, strejdo Lebkáči. Lebkou se ti honí jeden skvělý nápad za druhým. Já se jen trochu napudruju.

Štěkna – Haf, haf….haf! (běhá kolem skříně. Kryšpína se pudruje…)

Kryšpína – Pozor, Štěkno. Vezmu si ze skříně hada. Musím mít něco na krku.

Otevře skříň a vezme si hada. Štěkna se zakousne do bílé látky a něco ze skříně vytahuje…

Kryšpína – Co to, hrome, je?! Štěkno, fuj! – Bábrlinko! Co děláš ve skříni?

Ze skříně vylejzá gázou obvázaná Bábrlinka….Štěkna bez ustání vrčí.

Bábrlinka – Ale, skříň je v tomto domě jediná věc, která připomíná sarkofág. A já se potřebovala trochu prospat.

Kryšpína – A jak dlouho jsi spala? Klidni se, Štěkno!

Bábrlinka – Takových sto let. Dej nebo ber.

Kryšpína – To je fajn, že tě Štěkna probudila zrovna teď. Akorát jedeme do města….

Bábrlinka – Paráda, alespoň si koupím nějaké nové hadýrky…

Lebkáč – Připraveni vyrazit? Tě Ďábel, Fáčule.

Hároš – Mám zase nový oblek. Při posledním úplňku jsem ten starý úplně roztrhal. To víte, vlkodlak.

Lebkáč – Alou do vozu. Já se budu houpat na zpětném zrcátku…

Všichni usednou do vozu. (Je to jen imaginární auto vpředu na jevišti. Škaredáč řídí.

Auto jede tím způsobem, že všichni zúčastnění se pohybují pomalu dopředu a vydávají zvuky.

Kryšpína – Nemohli bychom zajet do krevní banky? Potřebovala bych si vybrat nějakou hotovost.

Lebkáč – Na to není čas.

Kryšpína – A co budeš dělat ve městě ty, bratránku Hároši?

Hároš – Ale, chci se porozhlédnout po novém obleku. To víš, blíží se zase úplněk.

Utrejška – Jako první bychom měli skočit ke kadeřníkovi. Zvlášť Hároš má už pěkný háro.

Auto vydá strašlivý zvuk a zastaví.

Lebkáč – Co to bylo?

Škaredáč – Chcíplo to.

Kryšpína – Myslela jsem, že máme nesmrtelné auto.

Bábrlinka – A já se tak těšila do města.

Hároš – Půjde s tím něco udělat?

Škaredáč – Bez živé vody sotva.

Lebkáč – Čirou náhodou stojíme před mým oblíbeným obchodem. Žerty s čerty. Prodavač Roztlama je můj starý známý.

 – Podívám se za ním a něco nakoupím. Vy zatím jděte pomalu zpátky domů. Já se pak pokusím teleportovat.

Znám na to zaklínací formulku.

Vstoupí do obchůdku, ostatní se pomalu vrací zpět.

Roztlama – Á, hrabě Lebkáč. To je mi překvapení. Rád vás tu vždycky vidím. Jste můj jediný zákazník.

Lebkáč – To věřím, všichni ostatní už tlejí na našem hřbitově, hehehehe.

Roztlama – HAHAHAHAHAHA!

Lebkáč – Dost bylo legrace – co máte nového?

Roztlama – Ha…dostal jsem pár nových gumových mozků. Made in Transylvánie. Jsou v nejrůznějších

barvách a nejrůznějších provedení. Například velký Einsteinův mozek, nebo malý mozek po nějaké

blondýně – ten prodáváme spolu s lupou.

Lebkáč – To není nic pro mě…kdybych si nějaký koupil, přišel bych na jiné myšlenky! A copak jsem

úchyl, abych si kupoval gumový mozek.

Roztlama – Úchyl nejste. To chraň ďábel. Co byste řekl na gumovou slepici nebo na krví podlité oči

na stopkách? Zaručeně čerstvé. Ještě včera koukaly.

Lebkáč – To je něco jiného než gumový mozek. Vezmu si je.

Roztlama – Nebudete litovat. A kolik jich chcete?

Lebkáč – Sedm. Budou na mě koukat celý týden…hehehehehe.

Roztlama – Hahahahahahahaha….

Kryšpína – Konečně doma! Tady to ale voní.

Utrejška – To víš, moje jídlo voní vždycky.

Hároš – No, kdyby nevonělo, tak bychom tě už dávno sežrali.

Kryšpína – Bratránku, už to s tebou zase začíná šít? Pomoz mi prostřít stůl a rozvěsit pavučiny.

Zčista jasna se zjeví Lebkáč. Štěkna se rozštěká a začne Lebkáče obíhat a očichávat,

taky může zvednout nožičku a….

Bábrlinka – Tady jsi. My už se báli, že nedorazíš.

Lebkáč –  První teleportace se mi nepovedla. Zhmotnil jsem se v kostele. Lidi na mě lili svěcenou vodu,

házeli po mě kříže a snažili se mě dostat modlitbou. Naštěstí jsem silný.

Noste na stůl!

Škaredáč – První chod. Smažené netopýří lívanečky.

Utrejška – Druhý chod. Velice vydatný pavoučí sálat. A specialitka: studená polévka ze stonožek.

Bábrlinka – Po sto letech konečně jídlo.

Utreška – A to nejlepší na konec. Moje ďábelsky pikantní netvoří ragú.

Hároš – Myslím, že ses dnes překonala, Utrejško. Jestli to ragú chutná tak dobře, jak voní,

spořádám ho všechno sám. A jestli ne, spořádám toho, kdo ho vařil.

Lebkáč – To ale budeš muset spořádat i sám sebe. Co si pamatuju, tak jsi s vařením Utrešce pomáhal.

Kryšpína – Tak tedy dobrou chuť, bratránku.

Štěkna vrčí na hrnec s ragú. Drží ho Škaredáč. Stojí u okraje jeviště.

Škaredáč – Ten hrnec….pomoc. Hýbe se.

Lebkáč (se smíchem) – To jídlo je snad živé.

Škaredáč – Já ho neudržím.

Hrnec mu skáče v ruce a spolu s ním skáče i Škaredáč. Najednou ho hrnec vymrští z jeviště.

Škaredáč (vrací se na jeviště)  - Pomoc. Z toho hrnce něco leze. Je to hnusný. Hnusnější než mi všichni dohromady.

Zachraň se kdo můžeš.

Přichází Blivajzník. Všichni ustrnou.

Utrejška – Netvor z ragú. Vy jistě musíte být netvor z mého ragú!

Blivajzník – Všechno z cesty. Jsem Blivajzník.

Utrejška – Ježkovy oči. Máme dalšího hosta a žádný hlavní chod. Musím skočit do kuchyně

a otevřít pár sklenic s krysími ocásky.

Lebkáč – Jestli jdeš do kuchyně, vezmi si radši plynovou masku.

Hároš – Krysí ocásky bych si dal. Když nebude ragú.

Blivajzník – Nebude! – Blivajzník. Blivajzník.

Lebkáč – Vítejte na mém strašidelném zámku. Jsem hrabě Lebkáč.

Blivajzník – Blivajzník.

Zvonek – Ha ha ha hááá! Ha ha ha háááá. Ha.

Blivajzník – Kdo se to směje mému jménu?!!!!!

Lebkáč – To se nikdo nesměje. To je jen zvonek. Škaredáči, postarej se o …. Nebo spíš radši uveď toho, kdo je u dveří.

Škaredáč – Ano, můj pane!

Lebkáč – Máme se dnes fotografovat. Rodinná fotografie. To bude asi fotograf.

Škaredáč nese fotografku.

Škaredáč – Uvádím toho, kdo stál u dveří.

Fotografka – Jsem foto-foto….

Hároš – No toto-moto-loto…..

Kryšpína – Kde nás chcete mít?

Fotografka – Mít…mít vás…?

Kryšpína – No, kam se máme postavit, abychom vynikli?

Fotografka – Čerti. Jsou to čerti…

Ostatní udělají skupinku. Fotografka se celá klepe, ale chystá se fotit.

Hároš – Mám se proměnit ve vlkodlaka?

Kryšpína – Co kdybych si potřísnila pusu krví.

Štěkna – Haf, haf, haf. (očichává a leze po fotografce)

Bábrlinka – Nemáte ve svém ateliéru nějaký sarkofág? Že byste mi udělala portrét.

Fotografka – U,i, éééééé.

Utíká pryč. Ječí. Štěkna za ní štěká.

Lebkáč – Co to dělá? Ten její jekot by byl ale hezký zvonek. Štěkno, za ní.

Utrejška – Ta jí tak akorát zakousne. Kdo nám ale teď udělá rodinný portrét?

Kryšpína – Což takhle tady náš nový přírůstek – Blivajzník.

Lebkáč – Ano, proč by to nemohl zmáčknout on. Vznikl z těch nejlepších pochoutek. Je tedy skoro jedním z nás.

Blivajzník – To přeháníte. Rád vás vyblejsknu. Tak se připravte.

Štěkna – Ňaf, ňaf. Počkejte na mě!

Udělají skupinku. Blivajzník se postaví k fotoaparátu.

Blivajzník – Řekněte „ragúúú“.

Všichni – RAGÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ!

Cvak.

Blivajzník – A je to.

Všichni – A je to.

http://www.romanday.com

day@seznam.cz