Václav
ROMAN a David Volf
V našem městečku nechali za
nadvlády ruského bolševika vybudovat překrásný fotbalový stadion. Stavba se
nesla v duchu slohu románského s prvky stylových bunkrů sovětských partyzánů.
Zprvu sloužil spíš jako ozdoba města, až když začal chátrat, rozhodla se
městská rada v čele s předsedou Kunou,
že bude vybudován i fotbalový klub. Zájem byl kupodivu malý, a tak se
stalo, že do týmu vzali každé individuum.
Dříve
než jste se mohli zapsat, podstrčili vám zajímavá pravidla, po jejichž přečtení
se 9 z 10 fotbalistů vypařilo. Jedním z nich bylo třeba: "Trefí-li někdo
historický sloup," těch tam bylo několik tuctů, "bude potrestán
pokutou." Podobných bodů tam bylo snad padesát. Platila se například
pokuta za ukopnutý kousek zeleného pažitu, za příliš prudkou střelu, protože
míč při velké rychlosti způsobuje vysoký zvuk a stavba by se tím mohla zničit,
nebo také za ustřelenou paruku hlavního trenéra, protože o tom že mu vypadaly
všechny vlasy nesmí nikdo vědět. Je to jeho velké tajemství. Naproti tomu stál
jediný prémiový bod: "Prémie se vyplácí za vstřelený gól, pokud se tím
neprotrhne síť," která je ušitá těmi nejjemnějšími nitkami, jaké znám.
Trochu jsem zaváhal, ale nakonec jsem do toho přeci jenom šel.
Jemně jsem
zaklepal na dveře a na vyzvání "Dále!" jimi vešel dovnitř. Za velikým
stolem tam seděl asistent trenéra pan Mák. "Co chcete?" zeptal se
mě "Já chci, prosím, hrát kopanou
za naše město." - "Hm, hm, to je od vás pěkné. A podmínky
znáte?" vyzvídal dál Mák.
"Ano. Jsou mi plně známy a jsem ochoten se jim podřídit, ať to
stojí, co to stojí."
"Dobře, dobře, mladíku. Ještě vám položím pár nutných otázek , a
pak vás přijmu. Zaprvé: umíte kopat?"
Zareagoval jsem rychle: "To víte, že jo. Loni jsem překopal celou
zahradu."
"V pořádku." usmíval se Mák "Poslední otázka: víte, čím
se takový fotbal hraje?"
Znejistil jsem, neboť mě dostal. Tohle jsem opravdu nevěděl. "Abych
pravdu řekl, tak nevím."
"Tak vy nevíte?! Nu, nevadí. Fotbal se hraje s míčem, ale to vás
všechno naučíme. Jsem toho názoru, že jste prošel výběrovým řízením a můžete
být zařazen do základní sestavy."
"Do základní sestavy?" zesmutněl
jsem, "chtěl bych alespoň do střední sestavy a myslím, že bych mohl hrát i
vysokou sestavu, nakonec výšku na to snad má, ne?"
"Uvidíme, co se s vámi
dá dělat." Samou radostí jsem vyskočil a hlavou se praštil o jeden ze
sloupů. "Připravte si blokovou pokutu 50 Kč a jděte se převléct do šatny,
za chvíli začíná trénink. Kde máte kopačky?" zeptal se nakonec celý
udivený a díval se na moje nohy.
"Co?" odpověděl
jsem.
"Copak je trenére
nevidíte?" udiveně jsem se usmíval a ukazoval na svou obuv.
"Akorát, že u nás tomu
říkáme pantofle."
"A já se
domníval, že to bude stačit." zaskuhral jsem.
"Nu, pro dnešek vám něco půjčím, ale na zápas už musíte mít
svoje," řekl a půjčil mi roztrhané kopačky řka: "Doufám, že mi je
neroztrháte. Pojďte za mnou. Stadionu se skutečně nedalo nic vytknout. Určitě
patřil k největším, které jsem kdy viděl. "Tak si to pro začátek desetkrát
oběhněte!" řekl trenér, vzal si konvičku a zaléval trávník. Můj první
trénink začal.
Marně jsem ovšem hledal
nějaké spoluhráče. Až po chvíli se ze šaten vyřítil sbor tzv. fotbalistů. Jeden
malý kulatý, ale to byl asi míč, pak naopak dlouhán se zasádrovanou rukou, pak
zas o něco menší s půllitrama, za ním další obr s boxerskými rukavicemi a
nakonec trenér s konví v ruce. V jednom okamžiku jsem si připadal jako na maškarním
plese. Ale co, fotbal jsme chtěli hrát všichni.
"Tak, hoši,
do toho. Přeci nechcete dostat zase stovku. Ode dneška máme nového kapitána,
zkušeného to fotbalistu" a ukázal na mě. "Pro začátek vám dám každému
míč, pak vyzkoušíme kolektivní hru."
Když jsem dostal míč a vydal se ho donést do šatny, že si ho po tréninku
vezmu domů, hlavní trenér Žloutek mě zastavil se slovy: kam že to jako jdu s
tím míčem. Když jsem mu situaci vysvětlil, zděsil se a div mi jednu vzteky
nevrazil. Dovedl mě do rohu hřiště řka: "Tady si kopejte! Já jdu stříhat
živý plot." Poté odešel.
Položil jsem tedy míč na zem a rozhlédl jsem se po okolí, nezahlédnu-li
nějaké nářadí. Naštěstí jsem nedaleko našel zapomenutý krumpáč. Na
místě, které mi trenér vyznačil, jsem začal kopat.
Zkušenosti s krumpáčem
jsem zde opravdu zužitkoval a za několik minut jsem vykopal celé malé vápno
před bránou a se svým výkonem jsem se šel pochlubit trenérovi. Všichni
spoluhráči se na mě dívali jako na marťana, co právě vylezl ze své skleničky,
totiž talíře, pousmál jsem se a pravil: "Chlapci, vždyť to není nic
těžkého, stačí si vzít třeba motyku a začít kopat. Pochybuju, že se vám podaří
to, co mě když budete pracovat jen s tím kulatým nesmyslem." Pak jsem šel
směrem k trenérovi. "Už mám hotovo, ostatní se flákaj." říkám.
"Jak hotovo?! Od toho
jsem tady já, abych řekl, kdo už má hotovo, rozumíš?" Začal jsem pomalu
natahovat a křičet: "Tak se pojďte podívat!!"
Trenér se ke mně
s nůžkami v ruce pootočil. "Když se starám o své keře, tak mě nějaký
fotbal nezajímá. Kopej dál, ať to tý Spartě dneska večer natřem." Co jsem měl dělat jiného, než svého šéfa
poslechnout? Vrátil jsem se tedy na hrací plochu a pustil se znovu do díla.
Ostatní hráči kličkovali mezi kopečky hlíny a čas od času zapadli do nějaké té
díry. Já jsem nedbal jejich scestných řečí a hleděl si svého. Když jsem měl
hotovo, nedopřál jsem si moc času k odpočinku a vzpomenul jsem si na slova
trenéra "dneska večer to Spartě natřem" Dlouho jsem nepřemýšlel a už
jsem byl na cestě ke krámku Barvy-laky. Koupil jsem si zde štětec a sparťanské
barvy - červenou, modrou a žlutou. Prodavač mi ještě vnutil lak na nehty, na
který byla vypsána jednoprocentní sleva. Takto vybaven jsem se to vydal natřít
Spartě.
Vstoupil jsem na plochu
a náhle zkoprněl. "Na které straně to budou hrát?" napadlo mě. Vzal
jsem tedy praporky, které stály ve čtyřech rozích a zapíchl je před vstup na
hřiště s nápisy Sparta doleva, domácí doprava, aniž by v tom byl nějaký
politický záměr a započal jsem s natíráním oné levé. Po dokončení nátěru se mě
jeden z hráčů, kteří se ještě pořád pokoušeli kopat s kulatým nesmyslem,
zeptal, proč jsem natřel jen jednu stranu, když se hrajou dva poločasy a strany
se o přestávce mění. Doběhl jsem tedy ještě pro jednu várku barvy.
A
samo sebou, že mi prodavač vnutil další lak na nehty. Patřičnými barvami jsem
natřel i druhou polovinu stadionu, a pak jsem si dal pauzu. Ze sítě, která
visela zcela nelogicky v bráně, jsem si udělal lože, jako v africkém filmu, a
pak jsem se věnoval toliko odpočinku. O chvíli na to se vrátil náš trenér. Co
stalo potom, by se dalo shrnout takto: Veni - vidi - sbal si věci. Patřičně mi
od srdce vynadal, a pak se rozpřáhl, že mi jednu vrazí, ale to neměl dělat,
jakmile se totiž zaklonil, spadl do zákopu a praštil se o zapomenutý krumpáč do
hlavy. V ten samý moment přijel autobus plný sparťanů. Museli jsme reagovat
rychle. Vytáhli jsme omdlelého trenéra a posadili ho na trenérský post. Hned na
to vstoupili žluto-modro-červení a v ochozech to zašumělo, jelikož zrovna
zafoukal vítr. Trenér hostí se začal rozčilovat, že na něčem takovémhle nebude
hrát. Ale rozhodčí uznal povrch jako ke hraní vhodný a zápas mohl začít. Proti
slabému kádru Sparty nastoupila naše hvězdná jedenáctka, která se dnes sestávala
pouze ze šesti hráčů.
Rozehráli jsme jako
první, ale nastal spor o to, kdo jako první kopne do míče. Bude to totiž
historická událost tohoto klubu. Nikdo se na to necítil. Otěže do rukou vzal
muž v boxerkách, který stál uprostřed dvou tyčí a rozehrál. Jak jsem se později
doslechl, byl to náš brankář. Jenže míč netrefil příliš ideálně a ten se dostal
k jednomu z hostí, který provedl lob přes půl hřiště a prothl síť. Místo
ukazatele skóre se na světelné tabuli objevila soupiska všech hráčů a právě u
střelce branky se načetlo 50 Kč. Takže po deseti odehraných minutách jsme
prohrávali. Další rozehrání brankářem už jsme nechtěli riskovat a přenechali
jsme raději míč hostům. Jenže ti se po malé chvilce octli všichni na zemi,
protože to prostě klouzalo. To byla naše taktika.
Asi po dvaceti
minutách měli už leteňští vybrány všechny možnosti střídání, neboť si chvíli co
chvíli někdo z nich zlomil nohu. My jsem zaprvé střídat nemohli a za druhé už
jsme byli na tento povrch po dnešním tréninku zvyklí, takže nám nečinil žádné
problémy. Když jsme po půl hodině dostali na své kopačky míč, zjistili jsme, že
překonat brankáře hostí nebude žádný problém. Stál totiž po pás v jámě. Asi po
třičtvrtě hodině hry rozhodčí něco pískl a rázem všichni hráči polevili ve své
bojové aktivitě a vydali se do kabin. Zůstal jsem zde pouze já a bezvládný
trenér.
Poločas se tedy povedl.
Jen 0:1. V šatně jsme se hecovali, abychom to dokopali na remízu. V ten okamžik
se prosadil můj vůdčí typ."Chlapi, musíte ale vzít krumpáče, s tím kulatým
to určitě nedokopem. A kde je vůbec ta remíza? Vždyť jsem rozkopal úplně celé
hřiště." hráči se začali smát a prchli na hřiště, aby se dozvěděli nějakou
radu od trenéra. Ten se už mezitím vzpamatoval. Druhý poločas začal. Chvíli jakoby se nic nedělo, a pak jsem
přišel. tedy míč přišel ke mně a já urazil trenérovi paruku, míč se odrazil od
pěti sloupů a na ukazateli u mého jména se objevilo 300 Kč. Navíc jsem si málem
ukopl nohu, jelikož jsem po změně stran zapomněl přesunout krumpáč na druhou
polovinu. Trenér na mě vyvalil oči a zařval: "Já tě zkopu". Hodil
jsem krumpáč hodně daleko, aby mě neměl čím zkopat a utíkal pryč od stadionu.
Když jsem se
dostal z pole působnosti svého bývalého
trenéra, pořádně jsem si oddechl. Napadla mě spásná myšlenka, že už nikdy nebudu kopat ničím jiným než
krumpáčem a vydal se zpátky domů. Když jsem si koupil druhý den noviny,
dozvěděl jsem se, že byl včerejší zápas anulován, stejně jako několik dalších
zápasů těchto dvou mužstev. Na našem stadiónu kvůli úpravě hrací plochy a mužstvo Sparty muselo učinit dvouměsíční
přestávku kvůli tomu, že si všichni hráči něco zlomili.