Have you ever tried casino spelen? No? Download our free software and start playing blackjack, internet roulette or free speelautomaten. We also have the highest payouts and the best 24/7 support! Don't hesitate, visit our casino on line!

Tajemný dům

Stanul jsem před obrovitou budovou, která už pěkných pár desítek let sloužila jako ucelený svět pro lidi, kteří v ní žili. Nacházelo se v ní vše, co člověk více či méně potřebuje k životu. Všemožné obchody, plavecký bazén, tenisové kurty a kinosál v suterénu, kde by asi jinak měly být garáže. Ale k čemu garáže, když stejně nikdo ze zde žijících lidí neměl auto? Vždyť taky proč? Na nákupy jezdit nemusí a všemožné kulturní a zábavní parky mají taky hned po ruce. Snad jen pokud by chtěli navštívit své příbuzné by se jim hodilo. Ale to jsou velmi vyjímečné případy. V "Domě" totiž většinou žijí celé rodiny.

Nechybí zde dokonce ani nemocnice, policejní okrsek, knihkupectví, škola a umělý park s vodotryskem. Je to prostě město samo pro sebe. Nezávislé na jakékoliv pomoci zvenčí. Zcela soběstačné.

Slyšel jsem, že lidé, kteří tady žijí delší dobu, jsou již natolik změnění a přetvarovaní z toho věčného "sezení doma", že by se znovu nedokázali adaptovat na normální podmínky. Nevím, jestli to byl jen nějaký žert, ale dokonce jsem jednou někde četl, že tito lidé dříve zestárnou, stávají se sklerotickými a pro nedostatek pohybu a slunečního světla poměrně brzo umírají. Ale to nejspíš bude jen nějaká lež, vždyť kdo by se sem potom nastěhoval?

Mezi nejčerstvější obyvatele tohoto domu s pojmenováním "Osada" patřil s největší pravděpodobností můj přítel Jakub. Nastěhoval se sem s celou svou rodinou teprve minulý týden. Dlouho jsem mu to rozmlouval, protože ač zde měl vlastně všechno při ruce, i svoje oblíbené tenisové kurty a cena nebyla vůbec přehnaná, mohlo to znamenat konec našeho dlouholetého přátelství. Já bych se totiž nikdy nenechal uvěznit. Na to mám až moc rád svobodu.

Vůbec mi nepřipadalo vhodné, aby se sem tak mladí lidé jako Jakub a jeho žena stěhovali. Bylo by to výhodné možná pro starší lidi, kteří si svůj život už plně užili a chtějí už jenom odpočívat a vzpomínat, a ne pro mladé, kteří mají ještě celý život před sebou.

Ať měl Jakub důvody jakékoliv, pořád to byl ještě můj přítel, který mě pozval k sobě na návštěvu. Nemohl jsem odmítnout, i když se mi ta budova celá protivila. Možná, až to teď

uvidím zevnitř, změním svůj kritický názor na ni, ale o tom pochybuji. Určitě se sem nebudu chodit obdivovat modernímu stavebnímu slohu. A ani dnes zde nestrávím ani o okamžik víc, než bude nutné. Snad se mi podaří vytáhnout Jakuba někam ven na vzduch. Nejspíš už týden neopustil "Osadu". Nesmím dovolit, aby zpohodlněl, co když jsou ty pomluvy pravdivé.

Dost bylo úvah, nastal čas jednat. Odlepil jsem se z místa, kde jsem téměř vystál důlek a šel rovnou ke vchodu. Kupodivu jsem zatím neviděl nikoho vycházet. Tomu jsem se ale ještě tak nedivil, jako spíš tomu, že ani nikdo nevcházel. Nespíš se sem nikomu jinému na návštěvu nechce.

Cítil jsem jakési podivné chvění, jako by mě má intuice chtěla před něčím varovat. Znervózněl jsem. Můj zrak padl na telefon. Jistě mohl bych zavolat, že nepřijdu, ale to se mi zdálo nevhodné.

Otevřel jsem prosklené vstupní dveře, nepříjemně to zavrzalo, až mi naběhla husí kůže.

Oklepal jsem se a nechal je, aby se za mnou sami zavřely. Trvalo to déle než jsem myslel. Konečně zapadly a já mohl pokračovat v pronikání do "Osady".

Zvenku vypadala sice masivně, ale tady vevnitř se nelišila od ostatních panelových domů, kterých jsou v tomto městě desítky.

Panovalo zde šero. Zdálky ke mně doléhalo kapání vody a jakýsi podivný šelest. Lidské hlasy jsem zatím vůbec neslyšel. Všechno na mě působilo nepřirozeným dojmem. Cítil jsem se tady jako vetřelec. Budu tak připadat i zdejším usedlíkům?

Pořád jsem se ještě mohl vrátit, ale já mám pro strach uděláno.

Došel jsem k dalším dveřím. Opřel jsem se do nich a s vypětí všech sil je otevřel. Jak jimi může projít stará babička nebo vetchý stařík?

Naštěstí pro mé uši nevrzaly. Očekával jsem za nimi světlou chodbu s informačními cedulemi a nějakého domovníka. Byl jsem však zase trpce zklamán. Následovala chodba

stejná jako ta předchozí. Temná, s nepříjemnými zvuky a navíc se zatuchlým zápachem.

Naštěstí jsem si všiml hned vedle dveří světlejšího místečka, což byl vypínač. Konečně první známka civilizace. Ihned jsem po něm sáhl, protože v tom šeru mi bylo dosti těsno. Nejdřív se nic nedělo, pochvíli jsem uslyšel výboj statické elektřiny a ... to bylo všechno. Chtě, nechtě jsem musel pokračovat v čím dál tím víc se stupňující tmě.

Ušel jsem asi deset kroků, když jsem o něco zakopl. Nejdřív jsem se ulekl, že je to nějaký člověk, ale když jsem do toho pro jistotu kopl znovu, zjistil jsem, že je to pytel s podivným harampádím.

Zvuk kapající vody nabýval na intenzitě. Občas jsem uslyšel ťapot malých nožek po podlaze. Krysy - došlo mi hned. Jedna se mi propletla mezi nohama. Naštěstí z hlodavců strach nemám, ale bůhví jak velké krysy tady jsou, to jsem ovšem naštěstí pro mě neměl možnost viděl.

Najednou jsem narazil do zdi. Zděsil jsem se. Že bych byl ve slepé chodbě?! Pochvíli ohmatávání "zdi" jsem nalezl kliku. Vzal jsem za ní a za mohutného skřípotu její pomocí otevřel dveře, za nimiž se mi naskytl konečně pohled na trochu civilizace.

Svítila tady totiž na stropě jedna lampa a kousek ode mne byli výtahy.

Zamířil jsem k nim a už jsem po jednom natahoval ruku, když tu mi vytanulo na mysli varovaní od mého přítele, abych v žádném (ani krajním) případě nepoužíval výtahy. Jsou prý strašně nespolehlivé a často se zasekávají. To jsem riskovat nechtěl. Ale na druhou stranu po schodech se mi do devátého patra taky moc nechtělo. Zvažoval jsem co je bezpečnější a když jsem došel k závěru, že oboje má asi svoje rizika, rozhodl jsem se jít po schodech, protože ve výtahu bych byl, kdyby se porouchal, odsouzen na pomoc zvenčí. A to by se taky mohlo stát, že tam umřu hlady.

Jít po schodem mělo ovšem jeden malý háček. Nemohl jsem žádné najít. Obvykle bývají nedaleko od výtahů, ale tady ne.

Stále jsem doufal, že někoho potkám a zeptám se ho, kudy dál. Ale teď už jsem přestával věřit i v to. Připadalo mi, že jsem v této obrovité stavbě sám. Podle novinových článků zde žilo víc než tisíc lidí. Jenomže kde všichni jsou?

Plahočil jsem se pořád sem a tam a už jsem se připravoval na nebezpečnou jízdu, když tu můj šeru přivyklí zrak padl na zeď, na níž visela nějaká cedule. Šipka do leva a "...ody", stálo na ní. Konečně jsem je našel. Tu chodbu, v níž byly, bych ale bez toho, že bych nevěděl, že tam být mají, nebyl kdy vůbec objevil.

U schodů se dokonce nacházel i fungující vypínač. Byl jsem z toho radostí bez sebe. V této části už voda téměř nekapala, místo toho jsem konečně slyšel první útržky hovorů několika lidí, a jejich kročeje. Nevypadalo to ovšem, že by byli někde poblíž.

Se vší opatrností jsem vkročil na první schod. Jak jsem správně očekával příšerně to zavrzalo, ale to už mi nevadilo. Postupoval jsem pomalu křečovitě se držíc zábradlí, které se viklalo ze strany na stranu a existovalo zde spíše jen pro parádu.

Dospěl jsem asi zrovna do jejich poloviny, když tu náhle z čista jasna světlo vystřídala neproniknutelná tma. Lekl jsem se, div že jsem nespadl. Stál jsem celý zkoprnělý, přemýšlel, co se děje. Tu mi došlo, že tady mají, jak je v panelových domech zvykem, světlo, které svítí jenom po dobu určitého intervalu. Pro mě tenhle dům získal další nej- a sice nejkratší interval svícení. I když půjdu nejrychleji, budu sotva stíhat, mačkat vypínače v jednotlivých patrech tak, abych udržel až do devítky světlo, a to jsem ani nevěděl, zda je v každém patře tento vypínač.

Čekal jsem, že si na tmu zase uvyknu, ale byla tak neproniknutelná a hustá, že se to snad ani nedalo. Nemohl jsem udělat nic lepšího, než pokračovat po tmě. Z opatrnosti jsem tuto část zdolával několik minut.

Konečně jsem stanul na rovné zemi a dal jsem se do hledání vypínače, uvědomil jsem si že se klepu strachy. Jsem tady poprvé a zároveň naposledy. Vymetl jsem několik pavučin, než jsem znovu pustil světlo. No, světlo ani ne, spíše takový umíráček, co dával sotva vidět kousek před sebe, ale pořád lepší než tma.

Nevyběhl jsem hned, ale zůstal jsem stát u vypínače a počítal, kolik budu mít času.

Neupotřebil jsem ani všechny prsty a...Tma. Budu muset pořádně makat.

Znovu jsem rozsvítil a tentokráte už i vyběhl. Bral jsem schody snad po čtyřech nebo po pěti. Když jsem stanul v dalším patře cvak, a světlo nikde. Naštěstí jsem ještě stihl zaregistrovat, kde se nachází vypínač.

Takto se to opakovalo než jsem dospěl ke svému cíli. Do devátého patra.

Je zbytečné zmiňovat se o tom, že jsem vůbec nikoho nepotkal, a několikrát se téměř zabil, když jsem ty schody o překotně vybíhal.

Nyní jsem stál u vypínače a rozhodoval se kterými dveřmi budu pokračovat, přitom jsem ho samozřejmě musel každou chvíli zmáčknout. Jedny dveře vedly k výtahům. Další troje nejspíš do obytných částí. Zábavní centra, obchody, a podobné zařízení se nacházela asi někde jinde. Docela mě přešla chuť je vůbec vidět. Uvědomil jsem si, že jsem klidně mohl vejít do "Osady" špatným vchodem, to by byla ovšem moje smrt.

Zvolil jsem dveře mi nejbližší. Už jsem se strachoval, že budu muset chodit od jedněch ke druhým a číst si jmenovky, ale naštěstí, čemuž jsem se dost divil, byla za dveřmi na oprýskané zdi nástěnka se jmény lidí žijících v této sekci zvané "N-6". Trvalo mi dlouho, než jsem ten škrabopis celý přečetl, ale nakonec jsem došel k závěru, že tady Jakub nebydlí.

Musel jsem tedy zkusit své štěstí jinde. A tentokrát se na mě konečně usmálo. Našel jsem ho na druhém seznamu. Byl coby nejnovější obyvatel sekce "L-5" napsán až dole.

Zajásal jsem. Smůla se ke mně konečně obrátila zády.

Stanul jsem za dveřmi se jmenovkou mého kamaráda Jakuba. Kupodivu se tady nacházel i zvonek, který jsem ihned použil.

Po své trnité cestě sem mi bylo jasné, proč lidé tak neradi "Osadu " opouštějí, vždyť někteří už ani nemůžou.

Uslyšel jsem kroky a potom Jakubovo hlas:"Kdo je to?" zeptal se nevrle.

"To jsem já, Vašek." odpověděl jsem mu a téměř jsem se vlastního hlasu lekl.

Jakub v zámku otočil klíčem a vyvěsil řetízek. Copak se tady krade?

Dveře se otevřely a my si stanuli s Jakubem tváří v tvář. Pokusil jsem se o úsměv, ale on mé úsilí zhatil snad až nepřátelským uvítáním. "Už jsem myslel že nepřijdeš."

"Sem než člověk vyjde, tak z toho zešediví," řekl jsem mu na to a zaregistroval jsem že sebou trochu trhl, jako bych vyřkl nějaké tajemství.

Pozval mě dál. Samozřejmě, že jsem přijal. Nepodnikl jsem tu nebezpečnou cestu sem, abych se se svým kamarádem pozdravil ve dveřích.

"Naši jsou na nákupech, syn ve škole a manželka si šla zaplavat, ale přitom jsou všichni vlastně doma, neuvěřitelné. Já jsem se před chvílí vrátil z práce, dělám v sekci "JM-45" truhláře." vypadal jako by mu tento způsob života plně vyhovoval, ale takového jsem ho neznal, byl vždycky jako já, chtěl létat jako pták. Já jsem před sebou viděl prvního ptáka, který se dobrovolně nechal zavřít do klece. Co zatím jenom vězí?

Nalil mi kapku borbounu. Připili jsme si na všechno možné, jako za starých časů, jenom když z mých úst vyšlo "Na svobodu" zarazil se a pohroužil se do sebe. Ani v nejhorších snech mě nenapadlo, že se budu takhle příšerně nudit. Snažil jsem se zachovávat alespoň zdvořilostní konverzaci, ovšem bez valného výsledku. Po hodině sezení, už celý propocený nervozitou, jsem mu navrhl, co jsem od něj čekal jako naprostou samozřejmost, a sice že mě provede po bytě. Neochotně se zvednul a začala prohlídka bytu.

"Tohle je kuchyně", řekl v kuchyni, "Ložnice", zase v ložnici, "Druhá ložnice", v ložnici jeho rodičů, "Dětský pokoj" v pokoji svého syna a takhle stroze uvedl všechny místnosti . Připadal mi jako člověk bez ducha.

Rád bych se alespoň trochu zmínil o zařízení toho bytu, ale musím podotknou, že mi nedal moc času se pořádně porozhlédnout, ani mi k ničemu nic neřekl, dokonce ani když jsem se na něco ptal. Vyjádřím se stručně a věcně. Byt byl zařízen daleko nad moje očekávání, moderně a hlavně útulně, přesně tak aby jeho obyvatelé měli po ruce nejen kadeřníka, pekárnu či psychologa ale i díky moderní technice celý svět. Všiml jsem si že zde nechyběla kabelová televize, počítač s internetem, telefony a podobné věci. To jsem opravdu nečekal.

Opět jsme si sedli v obývacím pokoji, a já si vzpomněl, že jsem vlastně chtěl vytáhnou Jakuba ven na procházku.

"Sedíš tady celý den jak pecivál a venku zimu střídá jaro, všechno krásně kvete, zvířátka mají mláďátka, to prostě musíš vidět. Pojď se se mnou projít." řekl jsem tak procítěně že by i led roztál. Led možná ano, ale Jakub rozhodně ne.

"Co bych chodil ven? Na jaro se můžu kouknout v televizi, máme tady vlastní kanál. A vůbec už jsem nějaký unavený, asi si půjdu lehnout." Očividně se mě už chtěl zbavit, rozhodl jsem se raději neignorovat ho a rozloučit se. Konečně jsem na jeho tváři viděl úsměv, ale v této chvíli mi to přišlo skoro až k pláči.

Doprovodil mě až ke dveřím. Už jsem je otevíral, když tu Jakub vyhrkl:"Počkej už jsem přečetl tu knížku jak se mi půjčil, vrátím ti ji ať ti nejsem nic dlužnej." Zmizel a za chvíli se objevil i s onou knihou. Dal mi ji, rozloučili jsme a já opustil jeho byt.

Uslyšel jsem jak za mnou chvatně zamyká na dva západy a po tváři mi spadla slza.

Položil jsem knihu na botník, a začal jsem si nazouvat boty. Když jsem byl hotov stál jsem ještě chvíli za dveřmi svého bývalého nejlepšího přítele. Ano, bývalého, protože tenhle hnusnej dům ho naprosto změnil a to tady bydlí týden. Jak by se ke mně choval za měsíc nebo za rok?

Odcházel jsem se svěšenou hlavou, i když na druhou stranu bylo lepší, že jsem ho ztratil. Znovu se mi sem totiž nechtělo. Myslím že už ani neočekává, že se ještě někdy uvidíme. Vždyť už si nejsme nic dlužní.

Rozhodl jsem se to hodit za hlavu. Co bylo, bylo. Musím hledět do budoucnosti.

Rozsvítil jsem světlo a seběhl o patro níž. A znova. A pořád dokola, až jsem byl ve čtvrtém patře. Zde jsem ten rituál znovu zopakoval. Rozsvítil a začal sprintovat, abych to stihl, ale ouha. Zatím jsem se pouze divil, že jsem se ještě nepřerazil, ale teď už jsem se divit nemusel. Zakopl jsem o vlastní nohu a zbývajících deset schodů jsem sletěl volným pádem.

Nárazem se mi zatemnilo před očima a pochvíli se zatemnilo všude kolem mně. To zhaslo světlo. V ústech jsem cítil nasládlou pachuť, nejspíš mi praskl ret. Osahal jsem se, kupodivu to vypadalo, že jsem jinak v pořádku, až na pár modřin samozřejmě. Seděl jsem v naprosté tmě a potichu vydechoval. Po několika minutách jsem se rozhodl pokračovat v sestupu. Po zdi jsem se vytáhl do stoje, chtěl udělat první krok a .."Auvajs" vykřikl jsme bolestí, jak mě píchlo v kotníku. Toho jsem se obával, určitě jsem si ho vymknul. "Sakra".

Posadil jsem se na schody a nadával chvíli na sebe, potom zase na ten barák a na Jakuba.

Najednou mi došlo že mi něco chybí a netrvalo dlouho a přišel na to co. Byla to právě ta kniha, co mi vrátil Jakub. Nechal jsem ji, zahlcen vším tím smutkem, ležet na botníku.

Nehodlal jsem ji tam nechat, na to pro mě měla až moc velkou cenu, a tak mi zbývalo se pro ni jedině vrátit. To však činilo pět šest pater nahoru a já měl vymknutý kotník.

Pohroužil jsem se sám do sebe a přemýšlel, nemám-li se na ni přeci jenom raději vykašlat a doplahočit se domů. "Ne, bez knihy neodejdu!"vykřikl jsem a lekl se toho, že už i já začínám bláznit.

Po schodech to nemělo smysl vůbec zkoušet. Zbývalo jediné řešení - použít výtah. Pomalu jsem se belhal ke dveřím za nimiž jsem tušil, že je. Přitom jsem se snažil sám sebe uvést do klidu, tím že to, co mi řekl Jakub o jejich poruchovosti, byla sprostá lež a že jezdí normálně bez zasekávání. Nedařilo se mi to, ale rozhodl-li jsem se vrátit, nebylo pro mě jiné řešení.

Ve výtahu jsem padl vyčerpáním a bolestí. Chvíli trvalo, než jsem znovu nabyl sil. Snažil jsem se bolící kotník rozhýbat. Byl jsem štěstím bez sebe, že nenatekl, a že to nebude zase tak hrozné, jak se na první pohled zdálo. I samotná bolest už polevovala.

Postavil jsem se, ale na tu inkriminovanou nohu jsem se ještě neodvážil došlápnout.

Až teď jsem si vnitřek výtahu pořádně prohlédl. Vypadal úplně odlišně než ostatní, ale mně, ač ten rozdíl pořád bil do očí, nedocházelo v čem. Vešlo by se sem asi deset lidí a dal se by se v něm stěhovat i klavír. Ovládací panel byl z mramoru a čísla vedle knoflíků byla umělecky vyrytá. Trošku moc péče, když jím nikdo nejezdí. Nejpodivnější na tom bylo, že celou dobu, co jsem v něm stál, svítilo světlo tak jasně, že jsem musel až přivírat oči. A navíc k tomu všemu, výtah se tady v patře už nacházel. Nemusel jsem ho tedy volat. Z tohoto poznání se mi udělala husí kůže. Jistě může jít o náhodu, ale co když je to past?

Hrklo ve mně. Co když jsem tady uzamčený?

Rychle jsem se opřel do dveří a ty se naštěstí hladce otevřely.

To mě uklidnilo. Podivný pocit, že je tady nějaký cizí, mně neznámý prvek, přetrvával. Nikdy jsem nevěřil na duchy a na strašidla, takže jsem strach hned zahnal.

Přistoupil jsem k ovládacímu panelu. Z mramoru vycházel citelný chlad. Můj ukazováček spočinul na knoflíku vedle devítky.

Podivné chvění v mém nitru stále sílilo.

Zavřel jsem oči, pomodlil se a stiskl tlačítko.

Okamžitě na to se to celé dalo do pohybu. Ovšem bez doprovodu jakýchkoliv typických zvuků.

Odvážil jsem se otevřít oči. Nic se nezměnilo, jen patra za dveřmi postupně ubíhala. Třásl jsem se.

Najednou jsem si uvědomil, že se klepu nejen já, ale i celý výtah se mnou, nebo já spíše s ním. Nebylo to sice nijak intenzivní chvění, ale bylo tady a to mě znervózňovalo ještě víc.

Myslel jsem že to bude trvat věčnost, ale konečně jsem dospěl do devátého patra. A pak že se zasekávaj, už nikdy nebudu věřit takovým hloupostem.

Otevřel jsem dveře a nadechl se zase toho zatuchlého vzduchu. Opravdu jsem se vevnitř necítil ve své kůži, ale jako v nějakém žaludku.

Ještě stále kulhavě jsem opustil výtahovou chodbu a ocitl se na schodiště, kde už jsem dneska jednou, nebo lépe řečenou dvakrát byl, ale vůbec mi to tak nepřipadalo.

Nebylo zde moc věcí, které by se mohli změnit, vlastně žádné, ale mně to tady připadalo naprosto jiné. Ale to byl určitě jenom hloupý pocit, protože jsem přeci přišel jinudy než předtím, samozřejmě že mi musí jevit i schodiště jiné: uvažoval jsem.

Dlouho jsem se nezdržoval a začal jsem se plížit podél zdi k sekci "L-5".

Na seznam jsem se už nepotřeboval koukat, měl jsem ještě v jasné paměti ty dveře, za nimiž jsem se cítil jako odkopnutý pes.

Měl jsem v úmyslu jenom vzít svou knihu a vypadnout.

Natahoval jsem ruku po knize na botníku, ale ona nikde! Koukl jsem se po ní pořádně ještě jednou, ale kde nic tu nic.

Jako jediné možné řešení mi přišlo to, že se někdo z Jakubovi rodiny vracel domů, uviděl ji ležet na botníku a vzal ji dovnitř.

Když už jsem podnikl tu nebezpečnou cestu výtahem, nechtěl jsem se vrátit s prázdnýma rukama.

Už, už jsem natahoval ruku ke zvonku, že se ke své knize přihlásím, když tu můj zrak padl na jmenovku se jménem. Ten jediný pohled mnou tak otřásl, že jsem stál snad minutu s otevřenou pusou.

Nebydlel tady totiž už můj kamarád Jakub, ale úplně jiná rodina.

Stál jsem jako opařený. Nebylo přeci možné aby se sem za těch pár chvil nastěhoval někdo jiný. Ale jmenovka tomu nasvědčovala. Dal bych krk za to, že to jsou jisto jistě ty dveře, ze kterých jsem ani ne před hodinou vyšel. Napadalo mě mnoho věcí, proč nejsem tam, kde mám být.

Jakub mohl klidně tu jmenovku vyměnit, ale nenapadl mě jediný důvod proč by tak činil. Dále třeba nemusí souhlasit očíslování ve výtahu a očíslování pater, s tím jsem se už taky párkrát setkal. Nebo.....

Z mého uvažování jsem byl vyrušen otáčením klíče v zámku, v zápětí na to se dveře přede mnou otevřely. Přímo přede mnou stála nějaká žena, která se mě očividně lekla.

"Uf, to jsem se vás lekla, co si přejete pane?", vypravila pochvíli ze sebe. Mohla být kdysi krásná jak růže, ale pobyt zde způsobil, že jaksi zvadla, navíc měla na sobě dosti nemódní šaty.

"Hledám byt svého přítele Jakuba Křižana. Nemohla byste mi pomoci?"otázal jsem se jí.

"Křižan. Křižan. Toho vůbec neznám, má bydlet v této sekci?"náš dialog pokračoval její otázkou.

"V této sekci, dokonce v těchto dveřích."ihned mi došlo že jsem to přehnal.

"Nejste nějaký drzý pane, ať už vás tady nevidím." zabouchla mi dveře před očima a kvapně zamkla.

Nechápavě jsem hleděl ještě chvíli na jmenovku, a pak jsem vykročil směrem k seznamu, abych se přesvědčil, nespletl-li jsem si jenom dveře. Pročítal jsem jména. Některá tady byla už předtím, ale jiná tady chyběla, nebo tady byly úplně nová. Co se tady děje?

Na tuto otázku jsem nedokázal najít odpověď, ať jsem přemýšlel sebe víc.

Co když jsem si spletl patro? Ale přeci nemůžou existovat dvě sekce se stejným pojmenováním. To by bylo jejich značení na nic, ale ostatní možná řešení byla ještě fantastičtější, než toto.

Byl jsem na stopě nějaké záhady. V tomto domě se dělo něco podivuhodného a zároveň nevysvětlitelného. Miloval jsem vždycky záhady, vyřešení žádné mi zatím neuniklo i když byla sebezapeklitější. To dalo nový rozměr tomu, co teď budu dělat. Na jít domů je pro mě pozdě. Musím zjistit, co se tady děje.

Napadlo mě, že bych to mohl nejprve zkusit o patro výš, jestli není náhodou pravda to co mě napadlo s tím jiným číslováním ve výtahu. Od myšlenky jsem neměl nikdy daleko k činu, a tak jsem se došoural k výtahu. Světlo na chodbě už jsem ani nemusel rozsvěcovat, dokázal jsem se zorientovat i po tmě. Výtah mi nikdo neodvolal, nedivil bych se, kdybych byl jeho jediným uživatelem.

Dveře za mnou zaklaply a já byl dokonale odizolován od domu, protože nyní ke mně nedoléhal jediný zvuk. To mi ani při mém prvním použití výtahu nedošlo.

Ten výtah se sem naprosto nehodil. Působil zde jako pěst na oko.

S tím jsem ale já nemohl nic udělat. Jelikož už jsem nechtěl ani vidět ty schody, na nichž jsem se málem zabil, nezbývalo mi nic jiného než ten výtah, i kdyby byl z Marsu.

Opatrně jsem stiskl tlačítko s číslem 10. Znovu mnou projelo to podivné chvění, zamrazilo mě až do morku kostí. Ono podivné zařízení se mnou jemně cuklo, a pak začalo za doprovodu nepřirozených zvuků loudavě stoupat.

Mohlo to trvat opět věčnost, a mě připadalo že není téměř žádný rozdíl jedu-li nahoru o pět pater nebo jenom o jedno.

Jakmile se zastavil na nic jsem nečekal, rozrazil dveře a vyšel ven. Nejdřív mi to přišlo naprosto normální, ale pochvíli mě to praštilo do očí. Na schodové chodbě se svítilo!

Že bych konečně někoho potkal?

Na chodbu jsem téměř vyběhl, jen tak tak jsem stihl zmáčknout vypínač, aby světlo nezhaslo. Poté jsem se naklonil přes zábradlí, abych viděl toho, kdo po schodech jde. Byl to postarší muž a nacházel se právě nejspíš v sedmém patře. S výrazem, jež jsem odhadl jako děkovný, se na mě podíval.

"Děkuji vám mladý muži, sám bych to nestihl, ale nemyslete si že jste provedl bůhvíjak dobrý skutek, bez vás se mi podařilo zdolat těch šest pater pode mnou, ale stejně vám děkuji, já už jsem doma, mějte se." pravil a zmizel ve dveřích. Předtím jsem si ho stačil trochu prohlédnout. Měl mírně shrbenou postavu, a snadno by se dal označit přídomkem trpaslík, neboť jeho vzrůst nedosahoval zrovna závratné výšky. Vlasy, ač nevypadal ještě tak staře, měl už celé bílé. Na sobě měl cosi jako rubáš, což už se dávno nenosilo, ale tady se člověk může setkat se vším. Víc jsem toho nebyl schopen na něm rozeznat, neboť doba naší konfrontace byla příliš krátká. Poté co odezněl jeho kovový hlas, z nějž mi tak trochu naskočila husí kůže a zmizel ve dveřích, jsem chvíli zůstal jen tak hledět s otevřenou pusou do prázdna a o okamžik později do tmy.

Pomalu mi docházel význam toho, co ten stařec řekl. Šel až od zdola do sedmého patra a já jsem před chvilkou stál o podlaží níže a vůbec mi nepřipadalo, že by někdo šel nahoru. Nenaznačovali to ani zvuky, ba ani světlo. Nenacházel jsem žádné vysvětlení, a tak jsem si řekl, že o tom nebudu raději přemýšlet, nechci-li se z toho zbláznit. Uvykl jsem si na tmu, takže už se mi jevila pouze jako přítmí. Vstoupil jsem do prvních dveří a prošel sáhodlouhý seznam jmen rodin zde bydlících. Křižan však nikde. Ve druhých dveřích jsem byl poctěn stejným neúspěchem.

Když jsem vstoupil do třetích, nepadl můj zrak hned na seznam, ale na předmět ležící na rohožce, před prvními dveřmi. Byly tam pohozené noviny. Ani nevím z jakého popudu, jsem je sebral, něco mě na nich strašně lákalo.

Zasněně jsem na ně koukal. Dech mi nevyrazil ovšem titulek, že jakýsi pan Gert zabil deset lidí, ani že za to dostal pouze doživotí, ba dokonce ani to že tyhle noviny jsem jaktěživ neviděl, ale jejich datum. Jeden by čekal, že když má někdo na roznožce noviny, tak musí být zákonitě nové a tudíš dnešní. Jenomže na těhle Listech domobrany, jak se ten bulvární plátek jmenoval, přímo do očí bilo datum, které bylo již dvacet pět let staré...

To už nebyla jenom tak nějaká obyčejná záhada. Tady už šlo o vážné věci. Kdykoliv jsem slyšel něco o cestování v čase, nepřikládal jsem tomu žádnou pozornost, neboť jsem to považoval za vědecky nemožné, avšak věci, které se tady v tom domě děly, nasvědčovaly pravému opaku. A já byl přímo v centru dění. To se mi nelíbilo.

Srovnával jsem si v hlavě všechna fakta, která by přisvědčovala, že jsem se posunul v čase. Zaprvé: Jakub nebydlel tam, kde bydlet měl.

Za druhé: ten stařec i ta žena vypadali dost nemoderně a navíc ten dědula buď do těch schodů vyletěl nebo jsem se mezitím posunul v čase.

A další nepopiratelný důkaz jsem držel v ruce. Noviny z doby kdy jsem ještě ani nebyl na světě, které čekaly na prahu dveří na toho, kdo si je poprvé přečte.

Přes tohle všechno mi něco bránilo tomu uvěřit. Řekl jsem si, že by to takhle možná šlo vysvětlit, ale že existuje jistě i jiné, daleko přijatelnější, vysvětlení. I tak jsem se bál že to první je krutá realita.

Najednou proti mě stála jakási mladá žena, byl jsem před chvilkou tak zabrán do přemýšlení o tom, co se se mnou dělo, že jsem neslyšel ani jak se otevírají dveře. Ze zadumání mě vytrhlo až ženino zdvořilé odkašlání.

První dojem, který ve mě vzbudila, byl ten, že se sem vůbec nehodí a její krása, jíž snad ani slovy popsat nelze, dojde brzy konce jako růže uzavřená v temnici. Vyzývavě na mě pohlédla, jako by po mě cosi chtěla. Ten pohled mě konečně vrátil do reality. Zapochyboval jsem, že takhle krásná a usmívající se dívka by mohla žít v době, kdy tady byl nejvyšší vrchol komunistické okupace. Takhle se může usmát pouze ten, kdo je svobodný. Takže jen dneska. To mi vrátilo dobrou náladu, dostal jsem odvahu konečně navázat s ní rozhovor.

"Dovolte abych se představil, jsem Vašek, a vy slečno, jste ještě slečna ne?"

Usmála se na mě jako bych jí svým trošku klaunovským tónem pobavil. "Alžběta, mladý muži, a stále slečinka. Měl jste sem cestu nebo..?"

Nechala větě otevřený konec. Nezaujatý pozorovatel by si myslel, že jsem její ctitel, který se konečně odvážil udělat to, na co už Alžběta delší dobu čekala a sice zaklepat. Jenomže já jsem nezaklepal, uvědomil jsem si v zápětí. Rozhovor se podobal flirtování dvou sbližujících se lidí a v tom jsem já vždycky plaval. Nevěda co říci , zachoval jsme mlčení, a nevěda co mám dělat, začal jsem žmoulat v ruce ty starožitné noviny. Napadlo mě, že by se jim mohlo říkat už stařiny a v duchu jsem se tomu pousmál.

Nepokračoval-li jsem ve flirtu já, ujala se slova slečna ve dveřích.

"Vy tady bydlíte, nebo jste ze sousedství?"

Tato otázka mě vyvedla dosti z míry, nejdřív jsem si myslel, že tady znamená v tomto domě a sousedství ostatní město, ale než jsem stačil říci ze sousedství, došlo mi, že nejspíše vůbec nepočítá s tím, že jsem z venku a že sousedství znamená celý tento dům, ovšem mimo toho tady, tedy tohoto patra. Rozhodl jsem se chovat, jako bych danou otázku přeslechl.

"To máme dnes venku krásně. Láká to k procházce po parku."

Chtěl jsem, aby to vyznělo jako výzva, ale ke konci mi hlas trochu selhával, neboť můj protějšek se zatvářil jaksi podivně kysele. No ovšem, nedošlo mi, že tady se nechodí ven, takže mě ani trochu nepřekvapila její podivná reakce.

"Vy jste byl venku?"

Její otázka zazněla jako někde při výslechu.

"Ne jenom jsem se díval z okna, to si neodepřu."

Dostal jsem se z toho jakž takž se zdravou kůží, příště než něco řeknu, musím si to pořádně promyslet, začínal jsem totiž k Alžbětě pociťovat jakousi náklonnost. Že bych se zamiloval? S tím bych ovšem v tomto domě nepočítal, ani v nejkrajnějším případě.

"Pane....."

Vypadalo to, že mi chce položit další otázku, ale mě už zaprvé štvaly ty otázky a za druhé vykání. Zamezil jsem na chvíli prvnímu a navždy druhému, když jsem jí jediným slovíčkem přerušil.

"Vašek."

Tímto jediným jsem ji vybídl k tomu, aby mi tykala, možná že jsem se zachoval trochu neslušně, ale nemám prostě rád, když si z někým stejně starým musím vykat.

Nejprve ji to zarazilo, ale pak se něžně pousmála a pokračovala.

"Dobrá, Vašku, ty jsi.... jak si mě přerušil úplně jsem zapomněla na co jsem se chtěla zeptat."

To mě ovšem vůbec nevadilo, začínal jsem pociťovat jakési vzájemné pouto mezi námi dvěma, ale cosi uvnitř mě, mě od toho odrazovalo.

"To vůbec nevadí, dost bylo otázek, dost bylo odpovědí, nemyslíš?"

Vtipně jsem se otázal a oba jsem se tomu náramně zasmáli.

Hleděli jsme na sebe možná deset minut, když tu si ona všimla, že žmoulám v ruce ty stařiny, jinak už jsem tomu ani ve svém podvědomí neřekl. Ukázala na ně se slovy.

"Ukaž dej mi ty noviny, celý si je zmuchlal, táta bude zase odpoledne až přijde z práce nadávat."

Řekla tu výtku s lahodným úsměvem ve tváři, takže se nejspíš podivila proč jsem se poděsil.

Teď už nesouhlasilo nejen to datum, ale i denní doba. Už měl být podvečer, ale Alžběta říkala něco ve smyslu, že ještě nebylo ani odpoledne. Jestli jsem se ovšem opravdu posunul v čase, mělo pro mě pramalý význam to, jestli je teď zrovna poledne nebe večer, narozdíl od toho, že jsem o pětadvacet let zpátky.

Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Zadíval jsem se jakoby nevěřícně na datum vydání novin a poté do jejích očí a nic jsem nechápal. Nakonec jsem ze sebe vysoukal pár udivených slov.

"Tyhle jistě váš otec nechce? Jsou starší než třeba vy nebo já. Podívejte."

To že jsem jí opět vykal, mi vůbec nepřišlo divné. Ukázal jsem jí hlavičku novin.

Nic to s ní neudělalo, jenom jsem vycítil, že si v duchu klepe prstem na čelo, jaký jsem to ale blázen.

"Vždyť jsou dnešní."

zněla její reakce, na mou bláznivou poznámku.

"Ale... ko- kolikátého tedy dnes je?"

Vždyť je to přeci nemožné, nehodlal jsem se s tím stále smířit.

Podívala se na mě, tentokráte už jako na opravdového blázna a klidně řekla to, čeho jsem se tak obával.

"No přeci 23. května 1969. Je vám něco?!"

Bylo mi toho hodně, ale ani jednomu by nebyla bývala porozuměla. Tak je to pravda, jsem v minulosti. Ne, nemůžu být v minulosti je to jen klam. Byl jsem až příliš velký realista, abych věřil něčemu takovému. Musí existovat jiné vysvětlení, třeba si ze mě někdo dělá srandu, třebas je to dobře nastražený kanadský žertík od Jakuba. Jakkoliv zní tyto podezření bláhově, je to přeci jen přijatelnější než to první.

Najednou mi projelo hlavou jakési poznání a nabyl jsem dojmu, že pravdu můžu zjistit jenom v bytě, který se nacházel za Alžbětinými zády. Jakoby duchem nepřítomen jsem ji odstrčil a vřítil jsem se dovnitř. Jen mlhavě jsem zaslechl její starostliví hlas.

"Proboha, je vám něco? Nemám zavolat doktora?"

Já měl ovšem jiné starosti než Alžbětu. Když jsem totiž uviděl zařízení bytu, zůstal jsem stát celý zkoprnělý. Televize vypadala jako z doby kamenné, počítač nikde, rozdíl od Jakubova bytu byl do oka bijící. Ucítil jsem na svém rameni čísi ruku. Ulekaně jsem se otočil.

"Kde máte počítač?"

Tuto otázku jsem ze sebe dostal automaticky.

"Počítač? Co to je?"

Tak a máš to tady. Octnul jsi se v době, kdy jsi se vlastně teprve chystal narodit. Cítil jsem, že mám hlavu jako ve svěráku. To ne.

"To nemůže být pravda!!"

Vykřikl jsem a vzteky vrazil Alžbětě takovou facku, že se sesunula na zem. Nevěděl jsem v té chvíli co dělám, tak mi snad bude odpuštěno. Před očima se mi zatemnilo, tlak v hlavě sílil. Ze všeho nejdřív jsem se vrhl na knihovnu a jal se z ní vyhazovat všechny knížky, pak na můj ukrutný vztek doplatilo nádobí v kuchyni, a nakonec všechno, co se dalo rozbít, měl jsem z toho všeho podivnou radost. Když bylo dílo dokonáno, stál jsem tam s vítězoslavným úsměvem jako Napoleon na svém bojišti.

Alžběta se někam vypařila. Na chodbě jsem uslyšel několikero hlasů.

"Je tam uvnitř a všechno ničí."

Rozeznal jsem Alžbětin hlas.

"Jen klid panenko, mi ho zkrotíme, neřáda."

Policie. Projelo mi hlavou, zavolala na mě policisty.

Začal jsem pobíhat sem a tam, co dělat nevěda.

"Tady policie, vyjděte ven z rukama nad hlavou. Jakýkoliv odpor je marný!"

Hlas policisty se rozléhal po celém bytě. Neměl jsem v úmyslu se nechat lapit, ale utéci. Dlouho jsem se nerozmýšlel a místo s rukama nad hlavou jsem vyběhl s rukama sevřenýma v pěsti. Policisté tam čekali dva a já je dokonale překvapil. Než se z mého ponaučení trochu vzpamatovali, už jsem byl na schodové chodbě. Auvajs. Špatně jsem našlápl a bolest do kotníku se vrátila. Takhle daleko neuteču, navíc se odevšad ozývaly hlasy mých honců.

Stál jsem chvíli opřen o zábradlí. Nerozsvítil jsem já, o to se postarali jiní a ti si světlo stále prodlužovali, což mě teď navýsost štvalo, potřeboval jsem si promyslet, co teď budu dělat, ale hlavně trochu odpočinout.

Vchod bude jistě hlídán a tamtudy jistě neuteču, musím se někde schovat. Jako první mě napadlo, že na střeše a přitom jsem už také zůstal, neboť jsem neměl víc času vymyslet něco lepšího. Po schodech bych to zvládl těžko, i kdybych byla v naprostém pořádku, dům měl kolem třiceti pater. Jedině tím podivným výtahem. Bylo na čase vyrazit. Když se za mnou zavírali dveře k výtahové místnosti, vtrhli policisté na schodiště. Zaslechl jsem ještě jejich zděšený pokřik.

"Proboha on snad chce jet výtahem. Ne, výtahem nejezděte je to nebe...."

Víc jsem neslyšel neboť jsem právě zapadl do onoho výtahu. Nabyl jsem ihned ten prapodivný dojem z tohoto místa jako při mých prvních dvou cestách. Stísněnost a uhrančenost z tohoto místa. Něco tady nehrálo, to mi bylo jasné hned. Teď jsem ovšem neměl moc času nad tím přemýšlet, měl jsem v patách policejní hlídku. Rychle jsem zmáčknul nejhořejší knoflík s označením 29, odtamtud už nebude daleko na střechu.

Výtah se dal do pohybu. Už mě nikterak nepolekalo, že se tak stalo téměř bezhlučně pouze se slabým vrčením. To prapodivné chvění, které se za chvíli dostavilo, mně ovšem znovu nahnalo husí kůži.

Ti policisté z toho neměli vůbec žádnou radost, že jim odjedu výtahem, dokonce mě i varovali. Ale proč? Mysleli si, že se nechám vystrašit a chytit. Ne, to musí mít nějaké vážnější opodstatnění. Nakonec varoval mě i Jakub. Že by s výtahem přeci jenom nebylo něco v pořádku? Ale co? Že by to byla ta příčina mého návratu v čase? To je blbost, to by tady přeci bylo nějaký upozornění.

Patra postupně před mýma očima ubíhala. Chvění nabývalo stále na intenzitě.

Když jsem se vracel pro tu knihu, použil jsem poprvé výtah a v bytě Jakuba bydlel někdo úplně jiný. Když jsem ho použil podruhé, objevil se z ničeho nic na schodišti ten stařec. Jel jsem jen o jedno patro výš, pro mě uplynulo pouze pár chvil, ale ten dědula mezitím vyšel šest pater. Jediným přijatelným vysvětlením toho, co se událo, bylo, že mimo prostor výtahu uplynul čas jinak. Úplně obráceně. A rychle... Hrůza.

Je to tím výtahem!

Proto mě před ním všichni varovali.

Vrací do minulosti.

A já v něm nyní jedu...

...a před mýma očima už uběhlo pěkných pár pater. Pár pater, to jsou asi venku padesátý léta.

Tu mi to došlo.

Mým tělem projel šok. Uvědomil jsem si krutou realitu.

Dům byl v padesátých letech postaven. Co se stane s výtahem, až kolem něj nebude opora toho domu?

Zareagoval jsem instinktivně a rychle jako šelma. Zmáčkl jsme tlačítko STOP.

Za těch pár okamžiků jsem se celý zpotil.

Výtah se k mé radosti s podivným zvukem zastavil.

Radoval jsem se ovšem jenom krátce. Nezastavil se totiž v reakci na můj příkaz, ale protože dům kolem něj přestal v tom okamžiku existovat. Nemohl tudíž už dále stoupat. chvíli se zastavil ve volném prostoru, takhle ovšem nehodlal setrvat nastálo. Vlastně ten okamžik, kdy jsem prožil pocit, že jsem zachráněn netrval déle než zlomek vteřiny. Tento jev bych přirovnal k tomu, když hodíte do vzduchu kámen, on stále zmenšuje svou rychlost, až se ve vzduchu na nezměřitelný okamžik zastaví, a pak začne padat.

A výtah se zachoval přesně jako ten kámen. Zastavil se a začal se řítit čím dál větší rychlostí k zemi. Tlak mě přitlačil ke stropu. Těsně před nárazem jsem upadl do bezvědomí.

Už jsem s tím vůbec nepočítal, ale probral jsem se. Jinak bych tohle asi stěží napsal. Výtah ležel na boku, ale nebyl narozdíl ode mne ani trochu zdeformovaný. V hlavě mně podivně hučelo, před očima jsem měl podivnou mlhu. Podivil jsem se tomu, že se ve výtahu ještě svítilo. Pokusil jsem se něco zavolat, aby přišla pomoc, ale moc se mi to nepovedlo, z venku ke mně nedoléhal jediný zvuk. Napadlo mě, že bych se mohl pokusit odsud nějak dostat. Zkusil jsem to. Marně. Nemohl jsem se ani pohnout.

Šílenství jsem kupodivu nepropadl, čemuž jsem se divil. To bude asi tím, že jsem naprosto vysílen. Cítil jsem, že mám zlomeny snad všechna žebra a k tomu něco s páteří. Je tu však i jedna příznivá zpráva bolest v kotníku už necítím.

Slyšel jsem, že v době kdy se projektovala stavba "osady" spadlo v těch místech něco z nebe, nějaký kvádr. Všichni si mysleli, že je to UFO. Vida, byl jsem to já ve výtahu. Kdybych jen trochu poslouchal rady ostatních, tak by se mi tohle sotva stalo.

V té době kdy, jsem nemohl pro svou záchranu nic udělat, jsem se rozhodl napsat co se mi přihodilo, jen tak ve stručnosti, stejně jsem se nikdy nedoslechl, že by se našlo nějaké poselství z toho vašeho "UFA". Nejspíš mé tělo i to, co jsem napsal bude navždy utajeno před lidstvem. Škoda, mohl jsem tak zachránit sám sebe v "budoucnosti".

Cítím že dochází šťáva nejen mně, ale i náplni v mé propisce. Budu muset končit.

Po téhle zkušenosti už bych stejně asi nikdy nejel výtahem.....