Promiň

Příběhy strýčka Příhody

Nastal krásný letní den. Zima už byla pomalu na ústupu do hor; cestu za sluncem si razily první sněženky a listí na stromech hýřilo snad všemi barvami, vyjma bílé, černé, žaludové a kulové.

Medvěd se s celou svou rodinou natáhnuv budík ukládal k zimnímu spánku.

Statný jelen, zdatný to paroháč, sváděl k aktu milostnému jednu štíhlou laňku, která sotva dosáhla věku zletilosti. Netušíce, že je pozoruje závistivý myslivec Pepa Vrabec, věnovali se bezstarostně tvoření potomstva. Mužík v kamizole jim sedě na posedu mlčky záviděl. Litoval, že je doba hájení a že nemůže toho jelena zastřelit, aby měl volnou cestu. Pravda, mohl by sice zajít za laní až se bude někde sama pás, ale bál se, že kdyby nasadil tomu paroháči parohy, tak by ho ně pořádně nabral.

Škoda, že nejsem na jeleny, pomyslel si, jak jednoduché by to potom bylo. Zastyděl se a rychle zahnal myšlenku orientace na stejné pohlaví a vrátil se k normálnímu stylu uvažování. "Ta laň už bude brzo moje," řekl nevědomky nahlas a než se nadál, zmizela jeho vyvolená nesa pobouřeného jelena na svém hřbetě v hustém křovisku. "Počkej až ti skončí doba hájení", pronesl. Aby dodal svým slovům větší formát vzal si do ruky svou flintu.

Toto gesto ovšem nikoho nepolekalo a ptáci dál vesele švitořili, na Vltavě dál klidně tály ledy a rybáři začali bez bázně a hany s výlovem kaprů, aby člověk, tvor to od narození hladový a věčně nespokojený, měl o Vánocích co do úst. Ani já jsem se nezalekl hrozby Pepy Vrabce a koupil jsem si auto.

No, auto? Toto podstatné jméno rodu středního, číslo jednotného, podle vzoru město, je až moc honosný název pro tu ojetinu z bazaru.

Momentálně mě napadá jediná věc, ke které bych ten křáp mohl přirovnat. A sice k mé tchými, z mého tehdy současného manželství. Dnes bych mu dal přídomek předminulé. Abyste mě nenařkli z falešného obvinění, pak vám vykreslím nějaké rysy, které měli ty dvě společné. Tak například: zanedbaný zevnějšek. U auta se to týká prorezivělé karosérii, na kterou před 20 lety vypršela záruka a centimetrových nánosů bahna, které bylo všude i na sedačkách a v nádrži. S ohledem na jedince se slabšími žaludky o technickém stavu své tchýně raději pomlčím. Přistupme k dalšímu bodu srovnání. Ty dvě křaksny vydávaly naprosto totožné zvuky v nedefinovatelných tóninách, které by jim záviděl i ten nejlepší operní pěvec.

Jak auto, tak i ta druhá obluda měly větší spotřebu než výkon a obě mi lezly krkem. Jen v jedné věci se bohužel lišily. Auto stále chcípalo. To tchýně nedělala. Ani jednou mě takhle nepotěšila, tak jsem se raději rozvedl. Ale to předbíhám.

Jistě se ptáte, proč jsem si pořídil takovou hučku, teď mluvím samo sebou o autě. Pravda, mohl jsem si koupit něco nového, ale zrovna se mi nedostávalo peněz.

Má tchýně spolu s mou ženou pečlivě dbaly na to, abych se zbytečně nezatěžoval finanční politikou, nebo si třeba neudělal kýlu nošením nabouchané peněženky a musel jsem jim vždy věnovat celý svůj plat, včetně daní, které jsem již odvedl státu. Marně jsem se jim to snažil každý měsíc vysvětlit. Když se mi to jednoho dne konečně podařilo, pronesla tchýně onu památnou větu: "Stát jsem já." a já totálně kapituloval.

Našel jsem si vedlejší zaměstnání v uranovém dolu, kam jsem docházel tajně, abych nemusel i tento příjem odvádět do rodinné kasy. Jako dělník těžící uranovou rudu jsme si vydělával dost na to, abych mohl platit své tchýni daně. K mé radosti mi každý měsíc zbylo celých 13 Kč. Zprvu jsem nevěděl, co mám z tolika penězi dělat a nestoudně jsem je vždy do posledního centu utratil v jedné hospůdce.

Brzo mi došlo, že toto mé počínání není hodné dospělého uranového dělníka a začal jsem koumat, do čeho bych mohl svůj kapitál investovat. Dumal jsem dlouho, až mě to přestalo bavit a požádal jsem o radu svého přítele z dolů Kamenožrouta. Poradil mi, abych si uložil peníze na vkladní knížku do banky. Poděkoval jsem mu a vydal se v dobrém rozpoložení domů. Bylo zrovna po výplatě. Doplatil jsem daně a těšíc se na to, až uložím do peněžního ústavu oněch zbylých 13 Kč, které se tento měsíc ztenčily na 2 káble jelikož byl únor.

S kapsou nabouchanou naší tvrdou měnou, kterou jsem si div zuby nevylámal, jsem vyrazil směrem k bance. Vystál jsem jednu frontu, a jen tak tak, než mě oslovila paní v okénku, jsem se stihl zařadit do druhé. Divil jsem se, že nikdo jiný není tak slušně vychovaný jako já, který si rád počkám, než se dostanu k poslednímu okénku. Byl jsem na sebe mimořádně hrdý. Konečně jsme se po třech hodinách dostal do čela poslední desáté fronty.

Úředník mě uvítal se slovy: "Pro dnešek zavíráme. Přijďte zítra." a zmizel.

Prostor banky se podezřele vyprázdnil. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsme nedělal nic. Pomyslel jsem si, že se úředník o transakci, kterou jsem se chystal učinit, musel jít nejprve poradit s ředitelem. Takto uklidněn jsem čekal.

Hodinu na to mě vynesla ochranka.

Nu co, zítra je taky den, řekl jsem si po vzoru hrdinů filmu, který jsem ještě neměl tu čest vidět.

Následující den, poučen příhodou ze včerejška jsem šel do peněžního ústavu uliv se z práce o hodinu dříve. Po třech a půl hodinách na mě přišla řada. S velkým gestem jsem položil na přepážku 2 Kč.

"Co to má být?" diví se vyjevený úředník.

"To jsou 2 Kč. Už jsem to doma počítal, ale jestli mi nevěříte, tak si to přepočítejte. Já mám času habaděj."

Úředník dostává pomalu zdravější barvu:"A nezdá se vám, že je to nějak málo?!"

Vidouc, že se mu má nabídka zdá nedostatečná, odhodlal jsem se vytáhnout z rukávu trumfové eso: "Víte, já dostávám jinak 13 Kč, ale jelikož je únor..." Můj protějšek mi bere slovo:"My tady nejsme nikomu pro legraci. Ven!"

Snažil jsem se ještě smlouvat, ale úředník mě nevnímal a zavolal ochranku. Ta mi opět ušetřila několik kroků, když mě vynesla na ulici. Čistě ze zvědavosti jsem se jich optal, zda by mě nedonesli až domů, že bydlím nedaleko. Sklidil jsem nepřátelské pohledy. Policisté se ode mne odvrátili se slovy: "Od toho jsou hasiči."

Tato příhoda mě odradila od toho ukládat své peníze do banky a rozhodl jsem se je střádat jako za dětských let do prasátka. Aby ženy nepojaly podezření hodil jsem dvě mince to útrob vepře, ale možná to byla taky svině, v koupelně zatímco jsem nechal téct proudem vodu.

Prošel jsem celou knihovnu, ale bohužel jsem nanašel ani jeden výtisk vkladní knížky.

Nevadí, řekl jsem si, nechám svou hotovost po vzoru bájných hrdinů z televizních zpráv zmrazit. Zahrabal jsem prasátko s celým svým jměním pod maso a led v mrazáku.

Plynuly měsíce, roky, hodiny a já střádal a střádal, až jsem nabyl dojem, že mé kontu už je dostatečně tučné a je nutné ho vybrat. Vyndal jsme tedy promrzlé prasátko z chladícího boxu a mocným úderem kladiva jej zbavil celistvosti. Rázem se mi naskytl pohled na mé bohatství.

V obavě, že přijde jedna z mých vykořisťovatelek, jsem mincemi rychle napěchoval do kapsy u kalhot a opustil kvapně náš byt. Pravda, ty dvě vybouleniny velikosti menšího melounu a všude mě doprovázející cinkot, nutil lidi na ulici, aby se za mnou otáčeli, ale já šel hrdě se vztyčenou hlavou drže si kalhoty plné hotovosti ke svému cíli. K autobazaru, kde jsem měl vyhlédnuté pěkné fáro. Na své snad už poslední pěší túře jsem se snažil vyhnout jakémukoliv fyzickému kontaktu s lidmi, které jsem potkával, neboť každý byl v mých očích potencionální kapsář. Dnes by si na mě asi pěkně smlsnul.

V Perlové ulici stála nějaká krasavice. Zeptal jsme se jí jestli na někoho čeká a jestli by nepotřebovala s něčím pomoc. Odvětila mi, že by si ráda se mnou otestovala pérování ve své nové posteli, za menší poplatek samozřejmě. Optal jsem se jí, kolik že bych za to dostal, na což ona odvětila: "Platit snad budete vy. Máte peníze?" Zazářil jsem, jelikož mi došlo s kým mám tu čest a že si jaksepatří užiju. Nasadil jsem obličej správného plejboje řka: "Ano, já mám plné kalhoty..." Načež ona krásná blondýna odešla. Vidouc, že se ke mně blíží podivný ozbrojený muž vzal jsem raději nohy na ramena a dál pokračoval po rukou.

K autobazaru Kolo, volant a syn jsem dorazil naštěstí v pořádku a dokonce s penězi. Auto, které jsem si hodlal koupit, ještě pořád stálo v rohu, mimo zraky normálních nemajetných smrtelníků.

Došel jsem k němu a kochal jsem se jak je nádherné. Mělo všechno, co auto má mít. Kola, volant, kapotu a další věci, o kterých jsme neměl ani tušení, že existují. Například to, co se nacházelo pod kapotou, mi činilo problémy identifikovat. Rozhodnul jsem se dát auto ihned po koupi do servisu a tu zbytečnost nechat vymontovat. Věnoval jsem se dál prohlídce mého budoucího majetku. Lomcovala mnou zvědavost, jakouže má to auto barvu.

Na několika místech jsem seškrábal nemalý nános bahna a asi na dvacátýpátý pokus jsem narazil na takovou část karoserie, která nebyla zatím ještě napadena rzí. Zelená. Budu mít zelené auto blesko mi hlavou. Později jsem zjistil, že má nejen tuto barvu, ale i bezpočet dalších. Bílou počínaje, černou konče.

Další mé zkoumání bylo přerušeno příchodem správce autobazaru, kterého jsem spíš hádal na otce, než syna. K tomuto závěru mě vedly jeho značně prošedivělé vlasy, které mu už do posledního kousku vypadaly.

Otázal se mě, co tady dělám, na čež jsem reagoval, že se chystám provést největší obchod svého života. Koupit toto auto. Na to jsem se ho zeptal jak se jmenuje. Když mi odvětil, že Čmajprdlík, řekl jsem mu, že se s ním více nehodlám bavit, neboť jsem potřeboval někoho z majitelů. Buďto otce nebo syna. Raději tedy toho otce, neboť s dětmi se mi obchoduje špatně. "To má být výsměch?" osočil se na mě. "Já jsem spolumajitel tohoto autobazaru. Jmenuji se Ivan Čmajprdlík mladší." "Takže syn." zareagoval jsem na šedesátilétého mladíka. V duchu jsem se sám sebe ptal, zda ještě žije pan otec. A Čmajprdlík, jako by mě slyšel, odvětil: "Musíte jednat se mnou, otec hraje tenis."

"A myslíte si, že vyhraje?" zeptal jsem se udiveně.

"Vyloučeno, jasným favoritem je totiž děda."

Nadešel hřeb večera. Samotná koupě. Dlouhé hodiny jsme smlouvali. Byl jsem sám se sebou spokojený. Zjistil jsem, že mám dobrého obchodního ducha. Začali jsme na 3500 korunách a já zaplatil neuvěřitelných sedm tisíc. To byl ostatně můj horní limit - výš už jsem jít nemohl.

Rozloučil jsem se s prodávajícím, který se šel věnovat dalším zákazníkům. Já a můj brouček jsme osaměli. Pýcha mě nadnášela. Takové fáro…žena bude koukat. Nasedl jsem a zabouchl za sebou dvířka. Bohužel asi moc razantně, neboť odpadla. "I co," řekl jsem si, "alespoň odpadají problémy s klimatizací." Jednou rukou jsem uchopil volant a druhou se pokusil nastartovat. V ten moment jsem si uvědomil dvě věci. Zaprvé: že jsem zapomněl poděkovat a zadruhé: že nemám řidičák.

Pokračování někdy příště