SCÉNA ČTVRTÁ

Starostovo dům.

Vystoupí Lucaso.

LUCASO

Koho by napadlo, když jsem poprvé tuhle číši zlořádným lékem plnil,

že sotva týden na to budu zrovna tak konat zas? Stejně jako prve, tak

i teď, se mi honí hlavou myšlenky, kterými se marně snažím ospravedlnit

úkladnou vraždu. Konečně vím, jak se cítí takový kat při popravě, který

i když koná pouze soudní nařízení, pak stejně nutí Boha, aby se na něj

hněval, neboť rozhodovat o smrti nepřísluší nikomu jinému, než jemu.

Dost. Stejně to udělám. Kdo zabil musí zemřít. Kdo zabil mé rodiče

musí zemřít mou rukou, ať se to Bohu líbí, nebo ne. Snad budeš mít,

milí starosto, chuť svlažit své hrdlo. Je dusno. Jestli žízníš, pak

se napí a rázem ti bude všechno jedno.

A hle, už jsem jde. Schovám se tady za závěs a až hodí to do sebe,

zjevím se mu, a aby trpěl tak mu jeho zločiny než zajde připomenu.

(Lucaso se schová - přichází Marais)

MARAIS

Je tady, hrome, někdo? Haló. Kde všichni jsou? (nalévá si víno)

Jindy se to tady hemží, a dneska? To je mi záhada, ani Girault není

na svém místě. (pije víno)

Přichází chůva.

CHůVA

Pane starosto, mám vám vyřídit dopis a předat pozdravení od vaší choti,

která musela odjet v naléhavé záležitosti za svou rozstonavší se paní

matkou.

MARAIS

Ach, tak proto to zde zeje prázdnotou. Rosalinda je určitě s ní?

CHůVA

Ne, s paní Antonií jsou pouze Girault a Juana. Vaše dcera zůstala doma.

MARAIS

Její škoda. Mohla se tak vyhnout na pár dní odjezdu do kláštera.

Teď jistě zase truchlí v nějaké temné komůrce a nadává mi do vrahů.

Ale jeptišky jí vrátí rozum a až se sem vrátí, bude to zase naše

milá holčička. Nechceš kapánek vína, Sávo.

CHůVA

Chraň Bůh, pane starosto. Divím se, že to po té trpké zkušenosti můžete

pořád pít. Každé víno může být otrávené.

MARAIS

Tohle ovšem není. Kdyby bylo, pak bych už dávno takhle ležel u tvých

nohou. Řekni, jaká bych byl mrtvola?

CHůVA

Netropte si legraci z tak vážných věcí jako je smrt. I když to víno není

zajedované, pak vašemu zdraví zrovna dvakráte neprospívá. - Musím ještě do

města. Mám toho ještě hodně, co potřebuji zařídit, takže se vrátím až tak

za dvě hodinky.

MARAIS

Nezapomeň se přijít podívat na tu popravu, to bude podívaná, jakou

Frontiére ve své novodobé historii nezažilo.

CHůVA

No dovolte, já na jatka nechodím.

Odchází.

MARAIS

Ach, ty chůvy, co ony vlastně mají ze života? -

A co z něj mám já? Jen starosti, starosti a zase starosti.

Od rána do večera, od narození do smrti pořád jen starosti,

ještěže existují rozličná povyražení, které uvádějí člověka v radost.

Viz víno a tak.

Tak a teď se podíváme, co nám to Antonie píše.

Vystoupí Lucaso.

LUCASO

Radím vám v dobrém, nečtěte ten dopis, pane starosto.

MARAIS

Já nestačím věřit svým očím. Co tady, k čertu, pohledáváš, Lucaso?

Co ode mne chceš?

LUCASO

Já od vás? Nic, jen nečtěte ten dopis.

MARAIS

A z jakého důvodu? Chci říct proč?

LUCASO

Mohlo by se stát, to kdyby byl příliš dlouhý, že byste ho už stejně

nestačil dočíst do jeho zdárného konce. Koukám, že tento je tak

bohatý, co do počtu slov a písmenek, že sotva uvodními pozdravy byste

se probral, a pak konec. Adie.

MARAIS

Jakoby na mě tvými ústy mluvil sám ďábel. Nerozumím ti.

Ten pekelný úsměv, vypočítavá chůze, plamenný pohled,

ty se mně chystáš zabít? Je to tak?

LUCASO

A ty máš strach. Ale řekni mi na rovinu, starouši, bojíš se víc smrti,

anebo pekla? Obojí už brzy poznáš, tak si ujasni z čeho máš větší strach,

ať pak můžeš zpětně vyhodnotit, mýlil-li ses, nebo ne.

MARAIS

Nechápu tě. My dva jsme si přeci nikdy nic neudělali, v podstatě jsme

se nikdy přímo nestřetli a ty přijdeš a hodláš mě zabít. To hraničí

se šílenstvím. K něčemu takovému musíš mít přeci důvod.

LUCASO

Moc nekoukej, já ho mám a je docela pádný. (vyndá ornament)

To je můj důvod. Je sice, pravda, dvacet let starý, ale stejně jako ani váš

zločin neztratil nic ze své ohavnosti, pak ani on nepozbyl nic z toho,

co by mě odrazovalo od vykonání pomsty.

MARAIS

Jaký zločin? Co je to za obrázek?

LUCASO

Je na něm vyobrazena žena, která zemřela nejspíš v tomto domě,

dokonce možná v této místnosti a určitě, to vím jistě, vaší rukou.

MARAIS

Jakže? Obviňuješ mě z vraždy?

Mě, člověka, který žil celý život v počestnosti?

LUCASO

Nečekám od vás přiznání, to ne. Vaši duši by už stejně od pekla

nezachránilo. Pohleďte na ni, jak byla krásná, jak se smála.

Mám slzy na krajíčku, když pomyslím, že by ještě mohla žít, nebýt vás.

(ukazuje mu obrázek)

Ztratils slova? Nemůžeš popadnout dech? To se dá pochopit, vrahu.

MARAIS

Gracie. Ach, moje milovaná Gracie. - Kdes ukrad´ ten ornament?

LUCASO

Co? Haníte mě z krádeže, zatímco já vás soudím za vraždu? Jaká pošetilost.

Musím uznat, že vám obrázek mé matky vehnal barvu do tváře.

MARAIS

Obrázek tvé matky? Gracie je tvá matka? Mluv!

LUCASO

Byla. To koukáte, co? Po dvaceti letech se vám, jako blesk z čistého

nebe, zjevil její syn, aby nad vámi vyřkl konečný ortel.

MARAIS

Ty jsi její syn? Ach, synu můj, pojď na hruď svého otce.

Gracie, tak přeci jen jsi mi porodila dítě. Kluka jako buka.

Ty jsi vlastně můj prvorozený, Lucaso. Jako bys jí z oka vypadl, celá

Gracie. Že jsem si toho dříve nevšiml.

LUCASO

Co to povídáte? Můj otec je přeci mrtev. Zemřel při neštěstí v dolech,

které jste způsobil vy, abyste se dostal k mé matce.

Což se vám povedlo. Získal jste si její přízeň a myslel si, že vám to

jen tak projde. Ale ouha. Ona na to přišla. Co vám zbylo, než ji

zabít? Mrtví totiž nemluví.

MARAIS

Já? Nic z toho není pravda. S Gracií, tvou matkou, jsme byli manželé.

Zrovna se blížila chvíle, kdy tě měla porodit, když tu se najednou po ní

dočista slehla zem. Někdo ji unesl. Nevěděli jsme kdo a kam. Každopádně,

když jsme ji našli byla mrtvá a dítě, které se jí mezitím narodilo, beze stopy

zmizelo. Pátral jsem jak po jejím vrahovi, tak i po tom děcku. Obé marně.

Teda marně jen do této chvíle. Dnes jsem tě konečně nalezl, můj synu.

Kdo ti ale proboha nakukal ty sprosté lži?

LUCASO

Cyril.

MARAIS

Ten všivák. Vždycky jsem podezíral z toho, co se tehdy stalo, právě jeho,

ale nikdy jsem neměl dostatek důkazů ho usvědčit.

Nemysleme na něj, stihne ho, co zaslouží. Veselme se z našeho šťastného

shledání. Mně se ti tak radostí zamotala hlava, že si musím sednout.

Proč jsi tak vyjevený? Taky tě to šokovalo, moje dítě?

LUCASO

To víno.

MARAIS

Ano trochu na mě začíná působit. Je to až s podivem, když jsme vypil jen

takový doušek. Už toho holt tolik neustojím.

LUCASO

To víno, bylo otrávené, otče. Co jsem to udělal?

MARAIS

Ne, to ne. Řekni mi, že to není pravda. Teď nechci zemřít. Teď, když

se mi vrátil syn, chci žít. Ne.

LUCASO

Odpusť mi to, ale já myslel, že jsi její vrah, a tak jsem tam ten jed musel dát.

MARAIS

Ty za to nemůžeš. Tak Cyrilovi se povedlo nakonec zabít i mě. Sbohem můj

synu. Gracie mě už volá. (zemře)

LUCASO

Já smolař. Zabil jsem vlastního otce. Na chvíli jsme přestal být sirotkem

a hned jím zase jsem. Ne, s tímhle už nedokáži žít. (dopíjí zbytek vína)

Nikdy bych se na sebe už nemohl podívat. Bál bych se vlastního stínu.

Však co způsobil jsem Amorovi, mému příteli, a Rosalindě, mé sestře,

musím napravit. Snad to ještě stihnu.

Odchází.