SCÉNA ČTVRTÁ

Ve starostově domě.

Vystoupí Antonie.

ANTONIE

Jak tady jindy bývalo krásně, však teď jako když utne, působí na mě

všechno kolem depresivním dojmem. Už není slyšet žádný smích,

žádné radování. Všude jen pláč, žal a strach. Do toho ta zpráva,

která přišla dnes časně z rána. Má nejdražší matička těžce ochořela

a můj bratr mě vybízí, že chci-li ji vidět živou, abych neotálela

a kvapem se ještě dnes rozjela na naše rodinné sídlo. Neštěstí stíhá

neštěstí. - Ač se zdá, že je nejhůř, já mám takový pocit, že se stane

ještě něco strašnějšího. Fuj. Pryč s těmi chmurnými myšlenkami. -

Juano, je už vše připraveno na cestu?

Přichází Juana.

JUANA

Ano, paní, sbalila jsem vše potřebné i zdánlivě zbytečné.

Z mé strany je vše, kupodivu, v pořádku.

ANTONIE

Šikovné děvče. Dělám si starosti o Michela. Celou noc byl mimo dům.

Nevíš, kde je mu konec?

JUANA

Leží v hrobě.

ANTONIE

Prosím?

JUANA

Teda, promiňte paní, leží na hrobě Felicity a pláče a pláče.

Nechtěla jsem vás polekat, odpusťte.

ANTONIE

Chudáček Michel. Toho to vzalo. Snad slzy uleví jeho smutku, a než se

vrátíme bude zase jako dřív.

Vchází Girault.

GIRAULT

Je zapřaženo. Můžeme vyjet.

ANTONIE

Juano, běž napřed a pomož Giraultovi s těmi zavazadly. Já tady ještě musím

nechat vzkaz pro mého muže.

(Girault a Juana odnášejí zavazadla)

ANTONIE

Sávo! - Sávo, musím v naléhavé záležitosti navštívit svou matku, mohla bys

předat tento list mému drahému Pierrovi?

CHůVA

Bezevšeho, paní.

ANTONIE

Vrátím se jen, co to půjde. Jak je na tom Rosalinda?

CHůVA

Den ode dne hůře, paní. Nespí, nejí, jen zpívá a pláče.

ANTONIE

Bože za co mě to trestáš? Matka mi umírá a obě mé děti se nejspíš

díky lásce pomátly na rozumu. Do toho ještě ten Armando, jenž nám klidu

nedá. Snad se přes to přeneseme. - Vzkaž ještě mému muži, že si s sebou

beru Juanu a Giraulta. O domácnost se tedy budeš těch pár dní starat ty.

Jasné?

CHůVA

Ano, paní.

ANTONIE

Polib za mě Rosalindu. Až se vrátím dám to tady zase do pořádku.

Odcházejí.